Práce jako lék pro odsouzené ženy

Návrat do civilního života mohou vězeňkyním usnadnit rekvalifikační programy

Práce jako lék pro odsouzené ženy

Přes padesát odsouzených žen prošlo od roku 1997 rekvalifikačním kursem ve věznici v Praze-Řepích. Ve spolupráci s kongregací boromejek se tak části odsouzených otevírá možnost zapojení do plnohodnotného života.

Alena Kazdová
Ve starobylé budově, která od poloviny 19. století patří Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, se potkávají dva světy - pozemský, kde si v ženské věznici odsouzené odpykávají trest, a svět řeholnic, které žijí podle ideálů a přísných pravidel. Klášter boromejek slouží také jako sociálně-ošetřovatelský ústav pro staré a těžce nemocné občany a domov důchodců. "Propojení těchto různých prostředí je ve světě naprosto unikátní a poskytuje vězeňkyním nevšední možnost pro jejich návrat do normálního života," říká sestra Konsoláta Miroslava Frýdecká z Domova sv. Karla Boromejského.

Kdo se k práci hodí

"Smyslem trestu není odsedět si pár let v cele, ale využít ten čas užitečněji. Slibujeme si od pracovního zařazení odsouzených i to, že začnou v kontaktu s civilními zaměstnanci přemýšlet o své vině a přehodnotí leccos z minulosti. V tom je největší význam zaměstnávání žen," říká Martina Štanglovičová, vedoucí oddělení věznice v Praze-Řepích.
Ženská věznice má kapacitu 65 odsouzených. Odsouzené mají různé profese, dosáhly nejrůznější úrovně vzdělání a pykají za různé činy. Pro všechny dočasné obyvatelky této věznice se zatím daří pracovní místa získávat. Odsouzené ženy pracují nejčastěji v Domově sv. Karla Boromejského jako sanitářky a uklízečky, jako pomocné síly v prádelně a kuchyni, zaměstnává je i místní pekárna. Také pracují na generálním ředitelství Vězeňské služby ČR.
Ne každá odsouzená může práce mimo věznici vykonávat. Vězeňkyně jsou do tohoto nápravného zařízení zvlášť vybírány. Výběr se provádí v ženských věznicích v celé republice. Mezi hlavní hlediska patří druh trestu. Musí to být ženy, kterým soud určil dohled nebo dozor, které nemají nařízenou ambulantní nebo ústavní protialkoholní nebo protitoxikologickou léčbu. V komisi, která odsouzené posuzuje, sedí samozřejmě také psycholog, pedagog a lékař.
Kromě osmihodinové pracovní doby si mohou vězeňkyně zvolit i účast v rekvalifikačním a resocializačním programu. Pokud jím úspěšně projdou, získají rekvalifikaci na charitativní sanitářku.

Dát důvěru i motivaci

"O kurs je mezi vězeňkyněmi zájem, ročně probíhají dva až tři, v každém bývá asi sedm žen. Náplň kursu i jeho průběh zajišťují sestry boromejky a celý probíhá v prostorách Domova sv. K. Boromejského," říká Alena Vašková, speciální pedagožka, která má organizaci a vedení kursu za vězeňskou službu na starosti.
A motivace odsouzených jít se učit? "Je to jejich naprosto dobrovolná věc. Některým ale na začátku vysvětlujeme, že by jim to mohlo usnadnit na svobodě pracovní uplatnění, některé to pochopí samy," dodává Vašková. Absolvování kursu přináší do života odsouzené i jistý posun ve vězeňské hierarchii. Z uklízečky, která dosud u nemocných jen uklízela, se stává ošetřovatelka. Je jí svěřována důležitější a odpovědnější práce.
Také ne všechny přihlášené ženy kurs ukončí. "Hodně záleží na samém začátku, zda zvládnou psychický nápor, který pro každého ošetřování těžce nemocných a umírajících pacientů znamená," konstatuje Alena Vašková.
Posláním řádu boromejek je sloužit potřebnému člověku. "Nejde jen o pomoc a službu těžce nemocným a starým lidem, ale i lidem, kteří se ocitli ve velmi těžké situaci, jako jsou odsouzené, a nabídnout jim pomocnou ruku," říká sestra Konsoláta Miroslava Frýdecká.
Program pro odsouzené ženy, aby se jako kvalifikované sanitářky mohly starat o nemocné, nabídly vězeňské službě samy boromejky. Na kursu je podstatné i to, že vězeňkyně se při práci v klášteře boromejek, ať už jako pečovatelky nebo uklízečky, stávají v pracovní době rovnocennými ostatnímu personálu. Najdou tady přátelské prostředí a spolupráci, což má z psychologického i sociálního hlediska na ně příznivý a motivující dopad. Mnohé přitom přehodnotí svůj žebříček životních hodnot.
"Odsouzené se naučí novým dovednostem a vědomostem, ale především má účast v rekvalifikaci a styk s pacienty a civilním personálem velký význam pro jejich citový život. S prožitými zkušenostmi pak odcházejí na svobodu často jako jiní lidé," míní pedagožka Vašková.

Jako rovný s rovným?

Podstatné z psychologického i emotivního hlediska je pro odsouzené ženy také to, že v domově boromejek pracují ve zdravotním stejnokroji, a tak jsou pacienty i řádovými sestrami vnímány jako zdravotnický personál. "Je jim dána důvěra, ale i odpovědnost, a na nich je, jak s ní naloží," potvrzuje sestra Konsoláta.
Zkušenosti z dosavadního průběhu rekvalifikačních kursů v pražské věznici v Řepích jsou dobré. Praktická cvičení vedou kvalifikované zdravotní sestry a na přednášky dvakrát týdně docházejí lékaři a další odborníci.
Rekvalifikační program trvá tři měsíce. Zahrnuje přednášky z anatomie, psychologie, komunikace s nemocným, hygieny a řadu dalších disciplín včetně etiky zdravotnické práce a kontaktu s pacienty. Kurs končí závěrečnou teoretickou a praktickou zkouškou před komisí. "Před zkouškou se učíme společně, využíváme zápisků i textů, které nám učitelé dali, dáme si poradit do zdravotních sester," uvádí jedna z jeho absolventek. Původní profesí je oční optička a věří, že se jí rozšíření kvalifikace bude hodit.

Hledání vlastní cesty

"Zpočátku to nebylo jednoduché, vidíte kolem sebe nemocné, nepohyblivé staré lidi, nevíte, jak je vzít, abyste jim víc neublížili. Ale i manipulace s málo mobilními pacienty je náplní kursu a vše se dá zvládnout," říká jedna z odsouzených. Je jí šestadvacet let a má doma dvě malé děti, o které pečuje její matka. Přiznává, že dříve brala život dost lehkovážně, a teď, když se denně s nemocemi a umíráním setkává, přemýšlí, jak vše, co v rodině zanedbala, po návratu z vězení dožene. "Nejsem ani vyučená, mám jen základní vzdělání, ale tady v kursu jsem si uvědomila, že dostanu doklad o tom, že aspoň něco umím. Třeba tím snadněji najdu nějakou práci," dodává.
Vězeňský kurs využila k rozšíření svých znalostí péče o staré lidi i odsouzená lékařka. Ocenila zejména poznatky z gerontologie, které může využít ve své profesi.
Odsouzená třicetiletá ekonomka je přesvědčena, že v kursu získala dovednosti, které bude potřebovat v osobním životě, například při péči o své rodiče. "Zjistila jsem, že mě práce se starými lidmi, komunikace s nimi baví. Mám tu pacienty, kteří mě mají rádi, a jsem šťastná, že jim mohu být nějak užitečná," říká. A co plánuje po návratu domů? "Bydlím ve městě, kde je domov důchodců i hospic a nemocnice, a tak třeba tam najdu novou práci. Uvažuji také o dalším vzdělávání v podobných oborech."

Dovednosti, ale i city

Smyslem kursu jistě není jen to, aby se ženy pokusily hledat práci ve zdravotnictví nebo charitativních organizacích. Spíše jde o to, že díky zkušenostem z pracovního zařazení v průběhu vazby některé přehodnotí své názory na lidské vztahy a životní hodnoty. "Kromě dovedností tak mnohé odsouzené získávají nové citové prožitky a změní některé dřívější postoje," říká A. Vašková.
Kurs je financován z vězeňského fondu na vzdělávací účely a z prostředků, které získává Domov sv. K. Boromejského prostřednictvím grantů a od sponzorů. Některé z rekvalifikovaných odsouzených na základě absolvování resocializačního kursu snáze nacházejí po návratu z vězení práci, řada z nich využila získaných zkušeností při ošetřování svých blízkých.
Přesná statistika o tom, jak rekvalifikace ovlivnila osudy bývalých vězeňkyň, stále chybí. Podat v těžké situaci pomocnou ruku někomu s "cejchem na čele" je však i z celospolečenského hlediska záslužná činnost.