Praha 23. 8. 2002 (Víkend) - Od chvíle, kdy vešlo ve známost, že byla Kateřina Hlavsová přijata ke studiu na Vojenské akademii v Brně na obor pilot vojenského letadla, začala si ji média předávat jako štafetový kolík. Z takové pozornosti není devatenáctiletá absolventka pardubického gymnázia nijak nadšená, mj. ji připravuje o podstatnou část volného času, kterého jako čerstvá vojínka základní služby nemá mnoho. Přesto na sobě žádnou nechuť nedává znát a na otázky odpovídá klidně, chtělo by se říci až s vojenskou rozvahou.

Kateřina Hlavsová "Kdybych se bála, tak na tuhle školu nejdu."

Od dvanácti let hraje hokej, ale protože by se mu nemohla věnovat profesionálně, s blížící se maturitou začala zamýšlet, co dál. Když vojenská akademie oznámila, že bude přijímat ženy jako pilotky, bylo rozhodnuto: Jejím druhým velkým koníčkem je totiž létání na kluzácích. U přijímacích zkoušek z šestice dívek uspěly tři, ale jen Kateřina Hlavsová prošla náročnými lékařskými kritérii v Ústavu leteckého zdravotnictví.

Odkdy se datuje váš zájem o létání?

Přišlo to tak kolem dvanáctého roku, začala jsem jezdit na letecké dny, třeba do Hradce Králové. Ráda jsem létala čímkoliv, do čeho mě někdo vzal, proletěla jsem se i vrtulníkem... Ale že bych si doma třeba slepovala modely letadýlek, to ne.

V sedmnácti mě pozval kamarád na letiště, zakládali novou leteckou společnost. Vzali mě do kluzáku i do motorového kluzáku a mě to úplně pohltilo. A tak jsem začala výcvik na Blaníku L 13.

Létat na kluzácích, na větroních, to chce dobrý žaludek...

Nikdy jsem s tím neměla problémy, nikdy mi nebylo špatně. Naopak, hodně se mi líbí akrobatické létání, i když to ještě teď v těch kluzácích nemůžu. Ale v budoucnu se chci akrobacii na kluzácích ještě věnovat.

A strach jste při létání nikdy neměla?

To ani nejde.

Nejde?

Nejde. Letadlo řídíte sami, máte to v rukou a musíte se spolehnout jen na sebe. Nikdy jsem se nebála. I když jsem zatím stačila sólo nalétat jen čtyři hodiny. Přezkoušení jsem totiž udělala v době, kdy už se mi blížila maturita, takže jsem se musela věnovat učení...

Jaký to byl pocit, když jste poprvé sama seděla v letadle?

Snad nejhezčí, co jsem kdy zažila. Když v letadle sedím sama, chová se úplně jinak, než když jsem tam s instruktorem. Hned se nádherně odlepí od země...

Jak jste byla vysoko?

Sama 1900 metrů nad mořem, s instruktorem 2300.

Zažila jste už nějakou komplikovanou nebo nebezpečnou situaci?

Ne, na všechno nás při výcviku dobře připravili, zatím jsem neměla žádný problém.

Od větroňů je ale ke stíhačkám pořádně daleko - co vás přivedlo právě k tomuhle rozhodnutí?

Zpočátku mě zajímala nejvíc dopravní letadla, ale po Mezinárodní letecké přehlídce v Hradci Králové v loňském roce jsem se rozhodla, že chci řídit vojenské stíhačky, vojenská letadla. A pak - na armádě se mi líbí její disciplína...

Děvče, které touží po vojenské disciplíně...?

Mám ráda organizaci a pořádek.

Připadá vám romantické, být na vojně a připravovat se na takovouhle práci?

Spíš je to pro mě něco úplně nového. Teď jsem nastoupila do armády, mám úplně nový život.

Po dvou letech studia začnete výcvik na letounech a pak přijde rozřazování na jednotlivé typy. Na které byste chtěla vy?

Na proudová letadla. Nadzvuková, pokud bude ta možnost.

Pokud se vám tohle splní - kdybyste si mohla vybrat stíhačku, která by vás lákala?

Nejvíc mě láká gripen a F 18. Eurofighter je taky pěkný letadlo, ráda bych se v něm proletěla, ale gripenu nebo F 18 bych dala přednost.

Odkud čerpáte všechny své znalosti o letadlech?

Kupuju si různé časopisy, nejčastěji asi Letectví a kosmonautiku, dřív jsem hodně kupovala i Pilot magazín. Občas si přečtu nějaké vojenské časopisy, knížky, encyklopedie. Materiálu je dost.

Nadzvukové stíhačky, to je armádní elita. Kdyby se vám náhodou nepodařilo k nim dostat, čemu byste pak dala přednost?

Dopravním letadlům. Vrtulník mě moc neláká. Ne že bych se nechtěla naučit s ním létat, ale dopravní letadlo je přece jenom letadlo, je to něco jiného.

Armáda také cvičí lidi ke kosmickým startům. O tom jste nikdy neuvažovala, stát se kosmonautkou?

Mám takový sen, jednou bych chtěla vidět naši planetu z vesmíru. Ale teď nevím, co bude za týden, takže je pro mě teď strašně těžké o tom i přemýšlet. Uvidíme, jak se bude vyvíjet technika. Každopádně bych chtěla v armádě zůstat co nejdéle.

Čeká vás život vojáka, k tomu patří i bydlení po ubytovnách, můžete být každou chví-li přeložena. Přemýšlela jste i o tomhle?

Já naopak ráda měním prostředí, nevadí mi, že budu třeba dva roky v jednom městě a pak zase dva v jiném. Nikdy jsem nechtěla mít třeba svůj dům, protože nechci být do konce života uvázaná na jednom místě.

Ale jednou třeba budete mít rodinu, dítě...

O tom teď ještě nepřemýšlím.

A přemýšlela jste o tom, že až úspěšně dokončíte akademii, že můžete jako příslušnice armády NATO být nasazena do bojů?

Přemýšlela jsem o tom, projdeme ale určitě výcvikem, kde nás na všechno připraví.

Připraví vás dobře profesionálně a psychologicky, ale lidsky na některé situace asi připravit nejde...

Kdybych se bála, tak na tuhle školu nejdu.

Nejde o to, jestli se budete bát, ale můžete dostat jakýkoliv rozkaz. V bývalé Jugoslávii se vyskytly případy letců NATO na vrcholu kariéry, kteří odešli po první bojové akci, protože to psychicky nezvládli. A byli na ni cvičeni dvacet let.

Myslím, že dnes nás armáda dokáže na všechno připravit mnohem lépe. A také dřív nebyly metody výcviku tak vyspělé jako dneska...

Můžete být ale postavena až před takovýto krajní úkol: sestřelit civilní letadlo, unesené teroristy. Víte, že jsou v něm teroristé, ale zároveň víte, že tím zabijete tři sta lidí. Myslíte, že na tohle se dá připravit?

Taková věc se může stát. Pak se musí vymyslet to nejlepší řešení z těch zlých. Myslím, že není pravděpodobné, že bychom se jako republika dostali do takové situace, ale nikdo neví, co může přijít. A pokud bude takový rozkaz...