Konec Rubensovy odysey

Neznámý odesilatel informoval experta o tom, že osmapadesát let nezvěstný obraz je v majetku blíže neurčeného moskevského podnikatele a je na prodej. Rozrušený Bartoschek okamžitě zalarmoval německou policii. Zároveň ale odesilateli zprávy odepsal, že má zájem kontaktovat současného majitele a přesvědčit se o pravosti obrazu.

Z elektronické reprodukce na první pohled poznal, že vzácné plátno je silně poškozené. Je to k nevíře, ale obraz o rozměrech 187 krát 214 centimetrů musel být celé roky naskládán na čtverečky o straně kolem dvaceti centimetrů. Na každém z těch mnoha překladů je barva zpřelámaná. I tak je ale vidět, že jde o mistrovské dílo.

Rubens na něm v letech 1610 až 1611 zpodobil mytologický výjev znásilnění počestné římské manželky Lukrécie posledním etruským králem Tarkviniem, který byl podle legendy za svou krutost vypovězen z Říma. Do vyhnanství by měl být poslán i ten, kdo se k obrazu největšího mistra vlámského baroka zachoval tak barbarsky, že malba dnes připomíná obrovské puzzle.

Udělal to důstojník 61. divize Rudé armády, který obraz 25. dubna 1945 "osvobodil" spolu s vilou Goebbelsovy milenky? V oné vile na břehu jezera Bogensee u Postupimi prý Rubens v posledních měsících války visel na stěně v ložnici. Právě tak mohl obraz naskládat ten, komu Rubense v hodnotě desetimiliónů dolarů prodali důstojníkovi potomci za osm stovek.
Nebo některý z dalších ruských majitelů, kterým obraz údajně od války prošel rukama.

V červnu dorazil Gerd Bartoschek s dalším německým historikem umění do Moskvy. Přivezli si černobílou fotografii obrazu, jenž byl v roce 1942 přemístěn z Postupimi na nedaleký zámek Rheinsberg, a na samém konci války zřejmě nad postel Goebbelsovy favoritky.

Za pancéřovými dveřmi

Po několika telefonátech odvezli neznámí lidé oba experty do domu ve východní části Moskvy a v místnosti za trezorovými dveřmi odhrnuli bílou roušku na stěně. Obraz, který tam visel, souhlasil s fotografií. Byl to víc než půl století pohřešovaný Rubens. Plátno, jež dorazilo do Pruska v roce 1765, kdy si je koupil panovník Bedřich Veliký a pověsil je v rokokovém paláci Sanssouci u Postupimi.

Německá policie na Bartoschekův popud konala ze všech sil. Zjistila, že mail mu poslala jistá finanční poradenská firma ze Švýcarska. Ruští a švýcarští vyšetřovatelé zmáčkli několik Rusů a Švýcarů, ale ukázalo se, že to jsou jen prostředníci. Ruský tisk mezitím vystopoval současného majitele a v prvních zprávách naznačil, že jde o "osoby s vazbami na ruskou mafii". Světový tisk se toho okamžitě chytil. V německém Spiegelu se psalo o "dvojici podezřelých obchodníků" a britský Guardian pod titulkem Ruská mafie se snaží zpeněžit ztraceného Rubense informoval o "pochybné skupině ruských podnikatelů s vazbami na KGB".

Německá ministryně kultury Christina Weissová oficiálně požádala Rusko o zabavení Rubensova obrazu a jeho vydání zpět do Německa. Šlápla tím na hodně křehký led, protože téma válečného lupu je na obou stranách mimořádně citlivé. Rusko od druhé světové války oficiálně pohřešuje dva milióny předmětů kulturní hodnoty, které padly za oběť německé armádě. Německý seznam skvostů, jež s sebou odtáhla sovětská armáda, má dvě stě tisíc položek.

Rusové ovšem považují své "trofejní umění", přivezené z Německa, za spravedlivou - a nedostatečnou - kompenzaci za válečné ztráty. V roce 1999, kdy Duma přijala zákon, který říká, že tohle umění patří ruskému státu, se místo "trofejního umění" ujal pojem "přemístěné kulturní statky".

Přemístěné kulturní statky se pokud možno nevracejí. Například letos na jaře se ruskému ministru kultury nepodařilo vrátit do Německa cennou sbírku víc než tří stovek kreseb, které si z války přivezl v kufru jistý Viktor Baldin. Kresby evropských mistrů našel Baldin ve sklepě německého zámku Karnzow a dnes by je rád vrátil tam, kam patří - do muzea v Brémách. Ale státní zástupce to překazil.

V této atmosféře Christina Weissová požádala Rusko o Rubense a světová média si situaci patřičně vychutnala. Rubens otevírá druhou frontu v rusko-německé válce o trofejní umění, hlásal titulek zprávy agentury AFP. Německá strana zveřejnila, že případ Rubens bude jedním z hlavních témat brzké návštěvy kancléře Schrödera v Rusku. Nic nového pod sluncem. "Rusko-německá válka o trofejní umění" je totiž pravidelným tématem setkání na nejvyšší úrovni už od roku 1991.

Uražený a ponížený

Nakonec však oba státníci o této maličké, byť velevýznamné částečce vzájemných lupů jednat nebudou. Sedmadvacátého září bylo totiž v Rusku rozhodnuto, že se Rubens skutečně vrátí do Německa. Na veřejnost zároveň vystoupil jeho poslední majitel Vladimír Logviněnko. V interview pro ruský list Izvestija se představil jako významný realitní agent a sběratel. Samozřejmě bez kontaktů na mafii a KGB. Prohlásil, že obraz koupil v dobré víře na trhu s uměním, netušil nic o jeho pochybném původu, a navíc ani nevěděl, že kupuje Rubense. Dal za něj údajně několik tisíc dolarů. Teprve když nechal obraz vyčistit, zjistil, kdo je jeho autorem.

Logviněnko Rubense dobrovolně vydal ruským úřadům, ale dál je přesvědčen, že je jeho právoplatným majitelem, a proto si zaslouží finanční kompenzaci. Prohlašuje, že se spokojí se čtvrtinou odhadní ceny obrazu. Odhady se liší, pohybují se od 55 do 121 miliónů dolarů. Nejčastěji se hovoří o osmdesáti miliónech, což není nijak přehnané. Rubens je nej-dražší starý mistr na světovém trhu. Loni se jeho Vraždění neviňátek prodalo v aukci Sotheby's za víc než 65 miliónů liber.

Na ruském ministerstvu kultury Logviněnka znají. Ještě předtím, než nechal poslat mail Gerdu Bartoschekovi do Postupimi, se totiž na ministerstvo obrátil s dotazem. Zajímalo ho, zda jeho obraz nepatří mezi umělecké poklady, nashromážděné koncem války sovětskými "trofejními brigádami" jako kompenzace za útrapy, které Německo způsobilo Sovětskému svazu. Dozvěděl se, že obraz na seznamu není.

Ze zpráv v tisku, které ho dávaly dohromady s mafií, je prý zcela bez sebe a zvažuje, že podá trestní oznámení pro pomluvu.
Rubensův obraz urazil dlouhou cestu od dílny nejváženějšího malíře své doby k císaři Bedřichu II., Goebbelsově milence, důstojníku Rudé armády a moskevskému obchodníkovi. Konec jeho cesty, chystaný návrat do Německa, komentovala německá ministryně kultury radostným zvoláním: "Je to báječný signál, že s válečnými ztrátami se neobchoduje."
Občas se s nimi obchoduje, bohužel. Ale obchodníci se zbožím pochybného původu to mají čím dál těžší. Mimo jiné právě díky internetu, který stál na začátku celé téhle zamotané historie.