Bolestné hledání ideálu

A stanu se nejsilnějším na celém světě... Dvacetiletý chlapec pohlédl směrem k západu, kde tušil hory, ujistil se, že mu oba meče pevně drží na těle, a beze slova loučení odešel z domova.
Vydal se na putování zvané Muša Šugjó - Pouť válečníka. Na cestu, která ho měla dovést k ideálu, po kterém toužil. Chlapec se jmenoval Musaši Mijamoto a svým životem, který byl ztělesněním jeho pouti, se stal symbolem japonského snu o ideálu.
Po čtyřiceti letech Mijamoto kruh své cesty uzavřel a odebral se do jeskyně, kde strávil zbytek života. Tam napsal Knihu pěti kruhů, která je jednou z nejrozšířenějších publikací v Zemi vycházejícího slunce. Mijamoto se stal nejslavnějším róninem - samurajem bez pána. Putoval sám, mnohdy špinavý, neupravený, páchnoucí. Jeho tradiční pojetí života přitom ostře kontrastovalo s tehdejší moderní etiketou dokonalosti. Proto se stal symbolem touhy po ideálu za každou cenu.
Ideálu by chtěla dosáhnout celá společnost. Ale prožívá stejnou bolest jako Mijamoto, neboť tradice naráží na moderní společenské změny. Globální svět, přinášející americkou kulturu, je drtí. A Japonci? Nejsou si jistí, zda mají naplňovat starý ideál. Anebo se vydat moderní cestou. Přitom do téměř nereálné hypermoderní sféry se už země posunula. Přinejmenším velká města, svíraná technikou, reklamami, smogem a robotickým téměř všudypřítomným spěchem.

Rozpory japonského ideálu jsou znát všude. "Když jsem otevřel v Tokiu oči, ocitl jsem se v budoucnosti," řekl mi zpocený Drak. "O něčem takovém jsem si četl jen ve futurologických románech. Ohromné mrakodrapy, propletené dálnice, plazící se v hustých sítích krajinou a městy, zářivá světla mocnější než slunce. To vše mi úplně zatemnilo mysl. Bylo to jako jasné světlo z budoucnosti," jiskří Drakovy oči a ústa lehce zadržují dech, stále jakoby přetrvávajícím údivem.
Drak se celým jménem jmenuje Asasekirjú - Ranní červený drak. Je to Válečník síly - rikiši, nejaponsky řečeno - zápasník, bojovník, sumó. Je z Mongolska. Do Japonska přijel jako já, přiveden hledáním ideálu života po cestě sumódó - Cestě sumó.
"Nikdy jsem nic podobného jako Tokio neviděl. Nenapadlo tě, když jsi sem přijel, kam až Japonci došli na své cestě?" ptal se mě Drak. Dojem, který na cizinci Tokio ve svých nejmodernějších částech zanechá, je skutečně neopakovatelný. Masy kovu, zářící sklo, protkané reklamami, pseudofuturistickými vozítky pohybujícími se po ulicích, zaplněnými davy lidí. Nad jejich hlavami pulsuje zvláštní svatozář budoucnosti. Mobilní signál všeho, zpráv, hovorů, videokonferencí, zábavy, jakoby se zhmotňoval a prostupoval přímo do mozku člověka, člena systému...
Tokio je ztělesněním japonského ideálu o dobrém životě. Technologický pokrok a ekonomický vzestup druhé poloviny minulého století z něho však zároveň vytvořily předobraz budoucnosti světových metropolí. Přetechnizované, lesklé město, prokládané silou kapitálu, ukazuje, jak vypadá ultra-konzumní společnost.
Japonce denně masírují tisíce reklam. Nejnovější technické hračky, které velké firmy testují na tamním gigantickém trhu, předtím než je masivně nasazují v zahraničí. Pomůcky moderního života, které jej mají udělat pohádkou. Tisíce komiksových manga časopisů, které vydavatelství chrlí na spotřebitele, kteří si žádají stále novější a neotřelejší věci. Existuje-li cokoliv nového a dokonalého, seženete to právě zde. Stačí jen mávnout kreditní kartou.
Tokio se více než jakékoli jiné místo na světě přiblížilo konzumnímu ideálu nové společnosti. Posunulo se tam, kam japonská společnost po druhé světové válce cíleně směřovala - za hmotným blahobytem, který přinese člověku štěstí. Tím se však sen Japonců rozhodně nenaplnil. Japonsko kráčí za svým ideálem a jeho pouť je kulisou, odhalující rozpory, zmítající touto zemí, sociální, ekonomické, politické a filozofické...

Cestu hledání má země stále před sebou. "Japonsko v podstatě zápasí samo se sebou," říká mi Mičiru Kon, růžolící stařík s veselým úsměvem a dává si lok piva. Kon je penzista, bývalý chirurg, emeritní profesor univerzity v severojaponském Aomori. Hovoří plynně anglicky a je v tom mezi i mladými moderními Japonci znatelnou výjimkou. "Japonsko nyní prochází fází opětovného hledání cesty k našemu ideálu. V mnoha oblastech jsme si mysleli, že víme, kudy jít, abychom došli tam, kam chceme. Nyní zjišťujeme, že jsme opět na začátku," pokračuje Kon.
"Třeba když já jsem začínal, byla odbornou řečí chirurgie němčina, tak jsme se učili německy. Nyní je to angličtina, tak jsem se ji musel naučit, i když už neoperuji," usmívá se a převádí řeč na jiný aspekt ideálu - krásu květu sakury. Ale samotný zápas společnosti není tak jednoduchý a poetický jako staříkova moudrost.
Po druhé světové válce se Japonci v nové ústavě zřekli militarismu a vydali se s velkým úsilím za hledáním štěstí. Ve smyslu hmotného a duševního blaha. Právě rozkvět japonské ekonomiky a hospodářská síla velkých korporací měla lidem přinést lepší a kvalitnější život. Japonský ideál ale není vyjádřen kvantitativně, v množství produkce, v majetku, ale spíše kvalitativně. V tom, jaký život je třeba žít, o jaké vlastnosti charakteru usilovat, jakým být nyní a teď.
Mijamotova idea Bušidó - Cesty válečníka, je tomuto ideálu velmi blízko. Japonci považují za dobré to, co usiluje o ctnost, spravedlnost, odvahu a sebezapření. A z těchto kořenů vyklíčila idea zápasu jako cesty k této dokonalosti a na scénu vstoupilo japonské Kokugi - národní umění. Sumó.
Zápas je tedy ztělesněním japonského ideálu. "Sumó je národním uměním proto, že vystihuje duši národa. V sumó vykrystalizovaly všechny ctnosti a charakterové vlastnosti, které obsahují cestu za japonským ideálem," říká jeden z nejlepších rikiši, borec jménem Wakanosato - Ves mládí. Zjednodušeně řečeno, sumó je o tom, překonat vlastní slabost, zapomenout na své bolesti a nedokonalost a snažit se využít všeho, co má člověk k dispozici k tomu, aby ze všech sil usiloval o svůj ideál.
To je také přesné vyjádření ideálu japonského. Zápas jako symbolika boje mezi dobrem a zlem však v dnešním Japonsku nabral jiné reálné obrysy. Sebezapření je to, čím japonská společnost musí nyní reálně procházet, aby se přiblížila ideálu kvalitního života. A sebezapření provází dotazování, zda popírání sebe sama je skutečně smysluplnou cestou.

Kam vlastně spěje ideál kvalitního života? Japonci dlouhá desetiletí budovali blahobyt. Ve smyslu ekonomického růstu a technologického pokroku. Ten měl přinést i zmiňovaný kvalitní život. Pro jeho dosažení bylo potřeba, aby se k němu všichni upnuli. Celospolečenské úsilí o tentýž cíl vyústilo mezi jiným i ve vytvoření zvláštního hybridního sociálně-ekonomického systému.
V tomto systému částečně fúzovaly státní orgány s podniky. A tak ministerstva, která regulují některé oblasti ekonomiky úzce spolupracují s firmami, které těmto oborům dominují. Větší korporace, které normálně fungují v tržním prostředí, proto až na malé výjimky nekrachovaly.
Uvnitř podniků se vytvořilo prostředí ideální konkurence - ve smyslu, že je samozřejmé, že každý usiluje o to nejlepší, odevzdává všechno. Je tedy těžké někoho kvalitativně hodnotit a jediné objektivní kritérium je počet odpracovaných let. Tolik všeobecně známý japonský princip seniority, kdy na vyšší místo jsou povyšováni zaměstnanci, kteří pro firmu pracují nejdéle.
A v rámci cesty za ideálem se řadový zaměstnanec snaží naplnit očekávání o sobě. Předpokládá-li se tedy, že každý tvrdě pro firmu pracuje, většina lidí věnuje práci veškeré úsilí. "V mnoha ohledech je proto průměrný Čech šťastnější než Japonec," řekl mi před návratem do Japonska u oběda v pražské restauraci Masami Doi, asistent prezidenta Toyoty v Čechách. "Japonci jsou možná bohatší, ale myslím, že skutečná kvalita života je zde vyšší."
Znamená to, že ačkoli má průměrný Japonec podstatně vyšší příjem než Čech, tráví většinu hodin produktivního života tvrdou prací pro svou firmu. A to i po skončení pracovní doby. Většina činností, kterou japonský zaměstnanec žije, přímo souvisí se zaměstnáním, relaxace v baru s kolegy po práci je víceméně pracovní povinnost, účast na podnikových sportovních a kulturních večírcích je pracovní povinnost, golf a další společenské kontakty jsou též povinností. Hladina stresu normálního Japonce je kvůli tomuto stylu života tak vysoká, že si to běžný Čech nedokáže ani představit.
Ale pro Japonce není práce něčím, co dělají, versus to, čím jsou. Práce je to, čím člověk je. Pro Japonce je smyslem života, protože je aktuální realizací posunu na cestě za ideálem. Tím, co byla pro Mijamota pouť válečníka, je pro moderního Japonce práce. Ta je vlastně nadneseně moderní poutí válečníka.

Moderní volbou japonců je "sararí man". Práce je natolik funkčním ideálem, že vytvořila pro Japonsko jedinečnou realitu, která jinde prakticky neexistuje. Je to právě ideál placeného zaměstnance. Sararí man, neboli anglicky salary man, tj. zaměstnanec se stálým platem, je japonským ideálem co do zaměstnanosti. Být normálním zaměstnancem se stálým platem samozřejmě není v jiných zemích ničím výjimečným. Ale právě v Japonsku má tato pozice punc výjimečnosti.
"Sním o tom, že po škole nastoupím do velké firmy a stanu se sararí man," řekl mi ještě na univerzitě můj japonský spolužák Abe. Stejný sen sní denně milióny japonských vysokoškoláků, kteří tuto pozici, ať už dělají cokoli, považují za vrchol kariérního ideálu.
"Teď jsem sararí man. Jsem za vodou...," smál se můj kamarád Takahisa v jednom tokijském baru, kam mě pozval, abychom oslavili jeho vstup do profesionálního života. Celý večer popíjel na ex jedno pivo za druhým a oči se mu blyštěly. Úsměv na tváři mu vydržel několik hodin. Ideál sararí mana je natolik silný, že se mu nic jiného v profesionální sféře nevyrovná. V Americe sní vysokoškoláci o tom, že budou podnikat, svůj podnik uvedou na burzu a stanou se bohatými akcionáři. V Japonsku chce každý být sararí man. Salary man, něco, co má v angličtině jemně pejorativní nádech, je v Japonsku vnímáno více než pozitivně.
"Pan Nomura je mocný muž, velmi si ho vážím. Zejména v této ekonomicky tak těžké době jsem rád, že se za mě přimluvil ve své firmě," řekl mi Nobuo, amatérský zápasník sumó, který zrovna končil univerzitu. Byli jsme v jeho klubu, Nobuo vycházel z koupelny a bavili se o Nomurovi (pseudonym), který v jedné velké japonské korporaci zastává funkci pomocníka náměstka ředitele. Trochu pejorativně česky řečeno "podržtaška", v tomto případě přesné. Ale sararí man.
Ekonomické těžkosti po rozplynutí spekulativní cenové bubliny pozemků osmdesátých let změnily tradiční japonskou politiku zaměstnanosti. Do devadesátých let bylo prakticky nemyslitelné, že by velké japonské firmy propouštěly. Tradiční politika zaměstnanosti na celý život byla jedním z produktů celospolečenské symbiózy v cestě za ideálem. V současnosti ale po vlně restrukturalizací devadesátých let mnohé firmy k propouštění přistoupily, což na propouštěné dopadá velmi těžce, protože boří mýtus o ideálu. Navíc jakmile se člověk jednou stane sararí manem, silně se identifikuje se svou firmou, protože ta ho přiblíží ideálu kvalitního života.
"Víš, nevím, co mám dělat, opravdu, jak to mohu říci ženě, kdo si mě bude vážit, vždyť už nic neznamenám," řekl mi ve stejném baru v Tokiu Osamu muž, kterého před půl rokem firma propustila. Stejně jako tisíce jemu podobných ex-sararí manů i on tráví dny v Tokiu v parcích a metru, předstírajíc ráno odjezd do práce a večer příjezd domů. Většina jemu podobných případů končí sebevraždou bývalého sararí mana.

Tradiční role jsou v rámci poutě za ideálem jasně rozděleny i v japonském manželství. Proto je problém konfrontace s manželkou dosti podstatným. Podle zvyklostí má být muž zaměstnán, tvrdě pracovat ve firmě a zajistit rodinu hmotně. Tím přivodí onen kvalitní život. Na druhou stranu žena má být v domácnosti, zde tvrdě pracovat, vychovávat děti a zabezpečit muži zázemí, starat se o něj po příchodu ze zaměstnání, pečovat o jeho potřeby ve volné chvíli.
Pro manželku má japonština mnoho výrazů, jeden z nich je tradiční kanai - doslova "v domě". Tedy něco, co má muž doma. Jakmile ale muž neplní základní roli, stává se ze ženy něco víc. A právě v případě, že je muž propuštěn, vlastně ve svém poslání selhal. Není již schopen rodinu zabezpečit, zajistit její cestu za ideálem. A vyslouží si pohrdání manželky, což je pro muže, který byl zvyklý, že žena mluví, jen když je tázána a nemá na věc vlastní názor, nestravitelné sousto.
Japonsko zažívá v poslední době postupnou vlnu emancipace. Mnoho mladých dívek se rozhoduje pro profesionální kariéru. Nechtějí sloužit manželovi, ale najít vlastní cestu. "Tvrdí mi, že jsem měla být chlapcem, pak by to, co dělám, šlo, ale takhle to je těžké," řekla mi třicetipětiletá Tamaki, která je manažerkou v Tokiu a mezi vrstevnicemi jediná nebyla vdaná.
Když dorazila na pohřeb svého dobrého přítele, vzbudila menší společenské pozdvižení. Velká část pohřbů v Japonsku se koná v rámci šintoistického obřadu. Vdaná žena a svobodná žena přitom volí odlišné, přesně předepsané druhy kimona atd. A svobodná žena takového věku, to je pro mnoho Japonců jasně v rozporu s ideálem.
Kromě emancipace normální probíhá i jakási emancipace sekundární. Způsob je následující: manžel celý život pracuje a nosí domů peníze. Žena se stará o rodinu a vychová děti. Děti se stěhují od rodičů. Manžel končí produktivní věk a odchází do důchodu. Z manželského páru se stávají penzisté. Manžel je naprosto k nepoužití. Celý život nedělal doma nic. Není proto schopen zorientovat se v domácnosti ani si uvařit vejce. Jen nečinně sedí. Manželka se s ním rozvádí. "Je to vcelku častý jev, společensky pak velmi vážný problém," říká Kateřina Vojkůvková, učitelka Japonštiny.

Každá generace má svůj vlastní výklad ideálu, což vyvolává konflikty. Mladí Japonci jako by tvořili jiný národ, lidí z futuristického měsíčního města Tokia, které obývají a které vyjadřuje jejich touhy, nesouhlasící se starými ideály. Právě ekonomické změny, propouštění a krize tradičních hodnot uspíšily odklon nové generace od ideálů generací předešlých.
Mladí chtějí vést veselý život podle víceméně hollywoodského obrazu, nejsou ochotní těžce pracovat, odmítají oddanost práci a tradiční hodnoty mezi nimi nenacházejí příliš porozumění. "Sumó - no, mí rodiče a prarodiče ho mají rádi. Mě to nebere," říká mi Hanako, dívka se zvláštním růžovo-zeleným účesem, chichotající se v tokijské kavárně. Stejný osud postihl většinu japonských národních ideálů. Tradice se zkrátka nyní příliš nenosí.

Zvláštním protipólem japonského ideálu je Jakuza. Setkání s ní může mít přitom nejrůznější podobu: "A od koho jsou tyhle bedny se saké," ptal jsem se před několika lety v té době jednoho z nejpopulárnějších "živých bohů" - zápasníků sumó. "Chachachá... No posílá nám je přece Jakuza. To nevíš? Jakuza je tradičně se sumó blízce spřízněna," odpověděl mi způsobem, kterým se naivní mládí zasvěcuje do životních pravd.
Od té doby pokročila ekonomická krize ještě trochu dále, ještě více se změnilo chápání tradice a cesty za ideálem a Jakuza - japonská obdoba Cosa Nostry, saké už tak často neposílá.
"Hehehe... Ty jsi silný jako býk, mohl bys pro mě pracovat," řekl mi snědý, opálený, tetovaný světák, se kterým jsem se seznámil ve futuristické sauně, jedné z nejluxusnějších v Tokiu. Představil se mi jako Rjú. V japonštině to znamená Drak. Je to sice také skutečné jméno, ale v mafii je často používáno jako pseudonym.
Rjú mi byl od první chvíle sympatický, mnohokrát jsme se poté v sauně vídali. Byl vždy bodrý, hovorný, sebevědomý, sám na sebe pyšný, evidentně si připadal jako vládce světa. Tedy naprosto jiný než průměrný Japonec, který musí v cestě za ideálem pěstovat pokoru, sebezapření a skromnost. To, že jsem si oblíbil saunu navštěvovanou Jakuzou, jsem zjistil až posléze. Poznal jsem tam poté mnoho jejich potetovaných členů. Lidí, kteří pro většinu cizinců znamenají něco jako hollywoodské fresky, klišé o japonském zločinu.
Přitom i Jakuza, přestože samozřejmě představovala odvrácenou tvář japonské kultury, tvář zločinu, násilí a krvavých peněz, tvořila v moderní historii Japonska zvláštní prvek. Přestože se jednalo lidsky o společenské vyvrhele, zakonzervovali v sobě tradiční japonský ideál cesty za světlem, stali se obdobou Mužů cti, považovali se za moderní rytíře, proto blízká "přítulnost" k sumó.
Převzali i ideály cesty za lepším životem. Jakuza je ale přece jen v novém tisíciletí spíše zločinným mechanismem než čímkoliv jiným. I ona přišla o své ideály a soustředí se jen na peníze a přežití.

I japonská ekonomika ztrácí Ideály. Peníze a ekonomické přežití začínají být vleklým problémem, dusícím celou japonskou společnost. Hlavní problémy se přitom táhnou již od dob krize devadesátých let. Japonsko tíží nereformovaný bankovní systém, nesoucí masivní břemeno nedobytných pohledávek. Hospodářství v souvislosti s tím úpí pod tíhou neefektivně fungujících podnikových gigantů.
Na druhou stranu reálný ekonomický tlak přinutil japonské firmy k bolestivé restrukturalizaci. Hlavní dopad, který měla na psychiku průměrného sararí mana, je ztráta části japonského ideálu. Systém celoživotního zaměstnávání se stává už více méně jednou z polozapomenutých nostalgických tradic.
Celoživotní zaměstnání bylo ale jednou z hlavních součástí japonského modelu. Vycházelo z axiomu, že firma není nástroj kapitalisty k dosažení zisku, využívající námezdní síly. Proto se duch podnikavosti v Japonsku příliš neetabloval. Firma byla spíše vnímána jako jedna ze sociálních konstrukcí, která pomáhá všem jejím členům k cestě za jejich ideálem. Každý, kdo byl dostatečně dobrý, aby pro firmu mohl pracovat, se stal aktem uzavření pracovního poměru jakoby jejím synem. A jednou z hlavních povinností firmy bylo pečovat o své syny. I v dobách nepřízně trhu.
Nutnost změn si hlavně vynutila vlnu, pro kterou je na západě slovo restrukturalizace (japonsky risutorakuto) používáno eufemisticky - propouštění. "Risutorakuto se stalo celospolečenskou noční můrou," řekl mi již před lety po své cestě do Japonska Jan Levora, japanofil, který v ostrovní zemi prožil mnoho let. "De facto není rodiny, které by se risutorakuto nedotklo."
Situace se od té doby ještě více přiblížila západu, ve smyslu, že japonské firmy aktivněji nabírají a propouštějí zaměstnance a začínají se více a více vzdávat ideálu celoživotního zaměstnání. K samotnému pročištění ekonomiky však příliš nedochází, protože ekonomické reformy zatím končí na půli cesty.

Změny jsou vidět v politice. "S polovičatými řešeními skončím," sliboval voličům současný premiér Džuničiró Koizumi, před svým prvním volebním vítězstvím v roce 2001. Sympatický elegán s pracně udržovanou hřívou Japonce uchvátil. Byl vším, jen ne bezpohlavním byrokratem, odsouzeným politickými kompromisy k polovičatým řešením. Jeho předchůdci měli přitom vždy většinou blíže k této bezpohlavnosti.
Koizumi si chytrými tahy vybudoval delonovskou image, entuziasticky komunikoval s médii a stal se lidovým politikem. Obdivovaným prostými voliči, kterým jeho elegance a zejména přítomnost ega imponovala. Jako první japonský premiér se nadechl k velkému skoku, začal sestavovat své kabinety z odborníků, bez ohledu na politické dohody o proporcionalitě - cloumající zejména jeho vlastní Liberálně-demokratickou stranou, hlavní silou v japonské politické aréně.
Zatím ale jeho snahy nevedly k jasné změně předem nastaveného kursu. Možná zejména proto, že ač se Koizumi stylizuje do role velkého reformátora a jeho strategie slaví v odezvě voličů úspěchy, je sám produktem tradičního politického systému. Už jako mladík se iniciativně angažoval ve velké politice a v podstatě nepoznal reálný život. Proto i Koizumi stále hledá japonský ideál.

Jaká je nová cesta pro Japonsko? Stejně jako premiér hledají ideál i ostatní Japonci. Jejich cesta za jejich snem je ale přivedla v konfrontaci se stále tísnivější, západnější, netradiční realitou vlastně k hledání nového japonského snu.
Nový sen země vycházejícího slunce zatím není americkým snem. I když příběhy o tom, jak se Honza stal ze žebráka králem, tvoří přímo centrální část japonské klasické literatury a dotvářely tak chápání japonského snu. Zatím stále převažuje druhá část japonské klasiky, popisující, jak etický a obdivuhodný hrdina dramaticky zahyne na pouti za vznešeným ideálem.
"Stanu se nejsilnějším na celém světě," už si jistě nyní neříká ani Japonsko, vznešený gigant vyčerpaný bojem s realitou. Jen tiše oddychuje a ležíc na boku se snaží načerpat energii do dalšího úsilí.
Japonské usilování je ideálu malého Mijamota ze začátku našeho příběhu velmi blízko. Ale na rozdíl od něj, čím je k němu blíže, tím více se jeho obrysy rozplývají. Hroutí se snaha uzavřít na konci cesty kruh a dojít začátku, aby poznalo, že to, oč usilovalo, již neexistuje...