Když Tony Blair ve volební kampani prohlásil, že jeho tři hlavní priority jsou "vzdělání, vzdělání a vzdělání", mnozí to brali jako dobrý bonmot. Když ale letos na jaře jeho tým po dvou letech práce zveřejnil Bílou knihu, ve které představil reformu systému financování britského vysokého školství a výzkumu, mnohým došlo, že šlo o mnohem víc.
Ačkoli Blairova reforma byla v tisku tradičně prezentována jen jako pokus o zvýšení školného, jde o promyšlený systém kroků. Cílem je posílit konkurenceschopnost Velké Británie, která se zejména ve srovnání s USA v posledních letech nevyvíjela nijak příznivě.
Blair prostě nechce, aby Anglie skončila tam, kde zřejmě skončí většina evropských zemí, které si klesající konkurenceschopnost zatím odmítají připustit. Jinak by jejich vlády musely spustit reformy, které sice vyvolávají politické vášně a dráždí voliče, ale za pár let se projeví dlouhodobým růstem ekonomiky a zvyšováním životní úrovně.
Proč Blair svým návrhem rozzuřil nejen opozici, která bezmocně přihlížela, jak jí bere jedno z hlavních témat, ale i mnohé krátkozraké politiky z vlastní strany? Rozhodl se problém klesající konkurenceschopnosti řešit tam, kde jsou jeho kořeny. Totiž v nízké efektivnosti tradičního vysokého školství a v omezené možnosti veřejných zdrojů financovat takový růst počtu studentů vysokých škol, který by uspokojil trvale rostoucí poptávku po vysokoškolském vzdělání a urychlil přechod ke znalostní ekonomice, která stojí na růstu role moderních univerzit.
Stačí nahlédnout do světových ročenek konkurenceschopnosti. Jasně říkají, že Spojené státy, hlavní konkurent vyspělých evropských zemí, jsou v tomto ohledu o takový kus napřed, že neztratit tempo znamená prudce přidat.
Blair věděl, že jde do těžkého boje, ale nevzdal to. Před týdnem Britům v televizním rozhovoru sdělil, že jiná cesta z potíží univerzit a ekonomiky nevede. Proto neustoupí a případný neúspěch reformy bude chápat jako neúspěch své politiky.
Pokusil se voličům vysvětlit, že není správné, aby za vysokoškolské vzdělání, které zatím získává jen menšina, platili ze svých daní všichni. Proto jeho tým sice navrhl zvýšit příspěvky studentů na úhradu nákladů jejich studia, ale tyto poplatky umožní diferencovat podle oborů, škol a hlavně podle toho, jak si diplom z příslušné školy stojí na trhu práce.
Absolventi přitom za své vzdělání nebudou platit jako nyní na začátku školního roku, ale až po ukončení studia a až po dosažení určité hranice příjmu, aby je splátky nezasáhly v době, kdy jsou jejich příjmy ještě nízké. Studentům z chudých rodin stát pomůže systémem grantů a půjček až do plné výše školného. Pokud jde o půjčky, bude na ně garantována úroková sazba jen mírně nad inflací.
V úterý večer Blair tuto bitvu vyhrál těsně o pět hlasů. Může být spokojen nejen on, ale i tým expertů, který reformu pro svého premiéra několik let pečlivě připravoval. Vše totiž nasvědčuje tomu, že Británie je na cestě k uskutečnění jednoho z nejmodernějších systémů financování vysokého školství, za který - ačkoli jej prosazuje představitel moderní evropské levice - by se nemusel stydět ani skutečný liberál. Možná i proto, že tak nějak se má dělat politika, kterou se řeší skutečné problémy a ne jen mlátí prázdná mediální sláma.
Podstatné je, že Blaira v jeho reformě po celou dobu podporovali rektoři vysokých škol. Ti po letech nenaplněných slibů pochopili, že jiná cesta z trvalých rozpočtových deficitů nevede.
A co u nás? Škoda mluvit. Tisícům mladých lidí toužícím po vzdělání budeme pořád jen slibovat, že možná jednou, až přijde kouzelník, dostanou šanci na přijetí bez korupce či biflování nesmyslů, které jsou v přijímacích testech nakonec jen pro to, aby bylo možné od bran vysokých škol odehnat co nejvíce uchazečů. Na jejich studium stát nemá peníze a připlatit si nesmí, o šancích na půjčku nemluvě. Nebo i naší politické elitě a většině rektorů konečně dojde, že za konkurenceschopností ekonomicky nejúspěšnějších zemí je ohromný růst vzdělání, který ani při nejlepší vůli nelze plně financovat z veřejných zdrojů?
Konkurenceschopnost České republiky trvale klesá, na Británii před námi ani nedohlédneme, ujíždí nám už i Estonsko, nezaměstnanost roste, přijímání na vysoké školy představuje stále stejné trauma, nerovnosti v přístupu ke vzdělání se zvětšují a sociální nespravedlnost v tom, kdo za vzdělání platí a kdo nikoli, už bije do očí. Na rozdíl od Britů ale máme smůlu. Bonmoty bychom mohli vyvážet, ale Blairovu odvahu k potřebným reformám mezi lídry české politiky hned tak nenajdeme.
Autor, sociolog, je předsedou Institutu pro sociální a ekonomické analýzy