Tisíce velkých uší

reportáž
snímky: LUBOMÍR SVĚTNIČKA
Zatímco venku je hodně pod nulou, sedmdesát metrů pod zemí voda nezamrzá a ve štěrbinách se choulí klubka chlupatých tělíček s velkýma ušima.
Když je muži v helmách ozáří svítilnami, začnou se neklidně vrtět.

"Čtyřicet sedm, čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát," s nosem těsně u štěrbiny, snaží se jeskyňář dohlédnout až na její konec. Pak označí místo útržkem papíru a počet ušatých chlupáčů zapíše do sešitu. Zimní sčítání netopýrů v České republice má nejdelší tradici v Evropě.

V LÉTĚ NAHORU, V ZIMĚ DOLŮ
Zálužné v Oderských vrších, Malá Morávka v Jeseníkách, Javoříčské jeskyně, Moravský kras..., to jsou zimoviště netopýrů. V České republice je jich okolo pěti set. Zatímco od jara do podzimu hledají netopýři úkryt vysoko ve věžích, ve skalních škvírách, na půdách i ve větvích stromů, v zimě míří hluboko pod zem. V jeskyních a starých dolech, tam, kde je vlhko a teplota neklesá pod bod mrazu, upadají do strnulého spánku. Ve tmě vyčkávají na příchod jara, jejich tep téměř ustává a to je ideální příležitost, jak tato podivuhodná stvoření přesně spočítat.
"Zimní sčítání netopýrů u nás začalo před pětatřiceti lety," říká profesor Ivan Horáček, vedoucí oddělení obratlovců Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Netopýři si ho získali už v dobách studií na střední škole a v roce 1969 byl u toho, když se s pozorováním v jejich zimovištích začínalo. Nepřetržité sledování netopýrů stále stejnou metodou dalo českým zoologům do rukou informace, které jim pomáhají odhalovat závislost létajících savců na životním prostředí i na výkyvech počasí.
Příkladem může být vrápenec malý, ještě před čtyřiceti lety jeden z nejhojnějších druhů netopýra v Evropě. Během sedmdesátých let však jeho počty prudce klesly a v některých zemích téměř úplně vymizel. "U nás se tehdy populace vrápence snížila na pouhou desetinu původního stavu," uvádí Ivan Horáček.
Výzkumy prokázaly, že na tom mají podíl zbytky chemických látek používané v zemědělství a také způsob, jakým lidé měnili svá sídla. Opravovali půdy domů, stavěli střešní vestavby a tím omezovali životní prostor netopýrů. Tyhle vlivy však nepůsobily osamoceně. Od devadesátých let se počty vrápence opět výrazně zvyšují a vědci prokázali, že to má přímou souvislost s počasím a sluneční aktivitou.
"Přišla doba velmi teplých let a to netopýrům vyhovuje. Údaje ze sčítání dokazují, že jejich počty rychle kolísají v závislosti na změnách teploty, na tom, jak se střídají chladná a teplejší období," vysvětluje zoolog.
Na celém světě dosud lidé objevili okolo tisíce druhů netopýrů. Hlavním zeměpisným pásmem těchto zvířat jsou oblasti tropů. V Evropě vědci registrují okolo třiceti osmi druhů, v České republice se jich prokazatelně vyskytuje dvacet dva. Vedle vrápence malého sem patří například netopýr severní, velký, východní, rezavý nebo třeba vodní. Zatímco v tropech zastoupené druhy netopýrů se živí lovem, nejrůznějšími plody a dokonce i nektarem z květů, podobně jako kolibříci, všechny evropské druhy jsou masožravé a jejich nejčastější potravou je hmyz.
Dvě třetiny druhů na kontinentu patří mezi zvlášť chráněné živočichy a jejich ochranu koordinuje mezinárodní organizace Eurobats.

ČÍM NÍŽE, TÍM TEPLEJI
Starý břidlicový důl v Zálužné má několik vchodů. Jedna skupina jeskyňářů se po lanech spouští do hlubin černé propasti. Je to místo podobné jícnu Macochy a působí trochu tajemně. Druhá parta na jiném místě si romantiky zatím příliš neužívá. Po kolenou i po břiše prolézají jeskyňáři průrvou ve skále a rukama přitom rozhrnují hromady odpadků, které tu navršili chataři i lidé ze vsi. Poněkud nechutné plahočení však po chvíli končí, jeskyňáři se mohou postavit a jejich svítilny ozařují křišťálovou krásu. Mrazivý vzduch v těchto místech proniká až do podzemí a mění kapající vodu na ledové krápníky, závoje a sloupy. Ve světle elektrických lamp hraje led zeleně a modře, karbidky na helmách mu zase dávají nádech zralého pomeranče.
"Zálužné má tři patra," ukazuje v důlní mapě jeskyňář Josef Wagner. "Čím půjdeme hlouběji, tím bude teplota vyšší. Nejvíce netopýrů proto zimuje ve spodním patře." Josef Wagner vede speleologický klub Orcus z Bohumína. Do Zálužné přivedl asi deset kolegů, kteří mají propátrat téměř tři kilometry chodeb. Důl patří k největším zimovištím v České republice a speleologové vědí, že tady dnes napočítají několik tisíc netopýrů.
Muži se po pás brodí vodou a svítilnami mapují strop i stěny chodeb. Někde visí netopýr jeden, jinde dva, ale jsou i místa, kde je zavěšený celý hrozen chlupatých těl. Taková kolonie obalila také zbytek hornické výdřevy, která trčí ze stropu nízké štoly.
V Oderských vrších se břidlice těžila od devatenáctého století a v dobách Rakouska-Uherska bychom ji našli na střechách domů po celé monarchii. Vytěžený kámen dělníci hned zpracovávali a přímo v podzemí vyráběli tašky, obklady a dlažbu. Ohromné množství odpadu, které při tom vznikalo, ukládali zase zpátky do vytěžených prostor a vystavěli tak umělé stěny dlouhé desítky metrů. V jejich štěrbinách se netopýrů tlačí nejvíce, jsou to jakási netopýří sídliště.
"V některých místech jdeme na jisto," říká Josef Wagner. "Netopýři tam zimují už mnoho let a nemusíme je tedy dlouho hledat." Na jisto však často přilétají také netopýři. Na podzim se do svého zimoviště slétávají z okruhu padesáti kilometrů a v bludišti tmavých chodeb si svou noclehárnu dokáží najít s přesností jednoho centimetru. "Jsou to většinou starší kusy," říká zoolog Ivan Horáček. Netopýři se běžně dožívají pěti, desíti, ale někdy i dvaceti a více let. A to je v porovnání se stejně velikými savci, jako jsou například myši nebo rejsci, vysoký věk. "Osobně znám jednoho, kterému letos bude šestatřicet," usmívá se Ivan Horáček.

PŮL ROKU BEZ MASA
Přesné informace o stáří a pohybu netopýrů získali vědci jejich kroužkováním. S tím začali právě v době, kdy šly stavy netopýrů prudce dolů a bylo třeba zjistit, co se děje. Dnes už jeskyňáři netopýrům kroužky nedávají. Po desítkách let výzkumů by to nic nového nepřineslo a nechtějí tedy zvířata v zimním spánku rušit.
Přežít zimu není totiž pro malé savce jednoduché. Do svých zimovišť se ukrývají začátkem listopadu a musí se před tím pořádně nakrmit. Čeká je půl roku bez potravy, a proto je ideální, když na podzim ztloustnou alespoň o třetinu své váhy. Ani v naprosté tmě jeskyní a štol však netopýři nespí celých šest měsíců nepřetržitě. Když v jejich zimovišti začne teplota klesat pod nulu, hledají v podzemí teplejší místo. A to je stojí spoustu energie, kterou v zimě nemají čím doplnit. Jindy se naopak náhle oteplí a někteří mladí, nezkušení netopýři vylétnou ze svého úkrytu na lov. Většinou zahynou. "Své první zimování nepřečká až čtyřicet procent mláďat," uvádí profesor Horáček.
Jak během života nabírají zkušenosti, stávají se netopýři opatrnějšími. Na jaře raději vyčkávají, občas se vydají na průzkum, něco málo uloví a vracejí se zpět. Jejich úkryty definitivně osiří až během dubna, kdy se rozletí do svých letních teritorií a tam si zimní strádání vynahradí. Životní prostor evropských druhů totiž vůbec není malý. Zoologové udávají, že na desíti kilometrech čtverečních se v letním období pohybuje v průměru patnáct netopýrů. Naprostý opak zimovišť, jako je Zálužné, kde se jich v několika úzkých spárách dlouhé měsíce tísní stovky.
Jeskyňáři pročesávají štolu už čtyři hodiny, zdaleka však ještě nejsou hotovi. Pohyb ve staré břidlici je místy nebezpečnější, než kdyby pracovali třeba v krasové jeskyni. "Břidlice je křehká, lehce se láme a snadno se může sesypat. Úsekům, kde to hrozí, se musíme vyhýbat," varuje kolegy Josef Wagner. Zrovna na štoly v Zálužné nemají jeskyňáři dobré vzpomínky. Na podzim tam pod jedním z nich praskla důlní výdřeva a pád do hlubiny nepřežil.
Velkou část starých důlních děl už báňské úřady nechaly zasypat, ovšem štoly, do kterých se na zimu slétávají netopýři, jsou přísně chráněné a něco takového tam nepřichází v úvahu.

OZVĚNA JE SVĚT
Kužel světla ohmatává vlhký strop, klouže dolů po stěně a zase se vrací. Zastaví se v místě, kde visí netopýr severní. Černá očka odrážejí záři lampy a to se zvířeti nelíbí. Vrtí složenými křídly, ježí srst a s růžovou tlamičkou dokořán cení drobné ostré zuby. Čvachtání gumáků v bahně na chvíli utichá a zřetelně je slyšet pisklavé syčení. Netopýr stříhá ušima, asi se zlobí.
Zatímco drobné pichlavé oči zlověstně blýskají, obrovské uši jsou spíše legrační. Pro netopýra jsou však nástrojem číslo jedna. Umožňují mu pohyb v prostoru i chytání kořisti. Netopýři k tomu používají echolokaci, tedy orientaci podle ozvěny. Tlamičkou nebo nosem vydávají signály, které lidské ucho není schopno zachytit. Vznikají chvěním hlasivek v hrtanu a netrvají déle, než setiny vteřiny. "Výkřiky" se odrážejí od předmětů v okolí a vracejí se k netopýrům. Tímto způsobem odhalují létající lovci svou kořist. Pohyb komára jsou schopní zachytit ze tří metrů, větší můru neochrání ani vzdálenost dvakrát větší.
Netopýři však neloví jen létající hmyz. U některých převládají v jídelníčku nelétaví brouci, zejména střevlíci, které sbírají na zemi nebo z kmenů stromů. Netopýr východní zase chytá kobylky a sarančata v trávě a netopýr vodní různý hmyz přímo z vodní hladiny. Jinou strategii lovu má netopýr brvitý. S pomocí hřebínku z brv na ocasní bláně zametá odpočívající hmyz či pavouky z povrchu listů.
Existenci echolokace objevil už v 18. století italský vědec Lorenzo Spallanzani, když nechal netopýry létat v tmavé místnosti, v níž natáhl velké množství nití. Podobně jako svou kořist rozeznávají tedy netopýři také překážky v prostoru, štěrbiny ve skále nebo výčnělky na stěně svého zimoviště.
Vědci popsali dva základní typy echolokace. Netopýři vydávají signály s proměnlivou frekvencí a orientují se zejména podle rychlosti jejich odrazu. Při letu ve volném prostranství kontrolují polohu jen občasnými nízkofrekvenčními hlasy. Ovšem při lovu je to jiné. Jak se netopýr blíží ke kořisti, frekvence jeho výkřiků se zvyšuje, a tím i přesnost informace o pohybu komára či brouka.

ZE ZÁLUŽNÉ DO BONNU
Po šesti hodinách v podzemí vylézají jeskyňáři z dolu, zpět do mrazivého světla. Z kapes tahají své poznámky o netopýrech, ovšem dohromady je dají až při večeři v nedalekém Vítkově.
"Každou zimu se v celé republice zapojí do sčítání přes padesát jeskyňářů," říká Vladimír Hanzal z Agentury ochrany přírody a krajiny. Všechny informace z letošního sčítání se v agentuře sejdou během dubna. "Jsou místa, kde zimují tisíce netopýrů, jinde jich jeskyňáři objeví jen několik. Za posledních deset let je však zřejmé, že některé druhy drží své počty na stále stejné úrovni, jiné dokonce výrazně přibývají." Zatím ojediněle se objevují také druhy nové, které do České republiky míří z jiných částí Evropy. Na jihovýchodní Moravě to je třeba netopýr jižní, z Rakouska sem míří létavec stěhovavý.
Až agentura nová čísla vyhodnotí, pošle je do německého Bonnu, kde sídlí evropská organizace pro ochranu netopýrů Eurobats. Tam oceňují údaje z českého podzemí jako jedny z nejpřesnějších z celé Evropy. "Sčítání netopýrů v České republice je v rámci Evropy prostě prestižní záležitost," dodává Ivan Horáček z Karlovy univerzity.