Eco a Škvorecký putují mezi idejemi a jazykem
Nedlouho po sobě vyšly dva soubory textů o literatuře od uznávaných spisovatelů. Oba svazky jsou vlastně margináliemi, texty vznikajícími jaksi na okraj vážnějších prací. Ale někdy právě v takových okrajích docházejí spisovatelé ke krajnostem, jež by se zdráhali začlenit do hlavního korpusu svého díla. Marginálie si mohou dovolit být osobní.
V souborech O literatuře od Umberta Eka a Mezi dvěma světy a jiné eseje Josefa Škvoreckého můžeme nalézt paralely i zásadní rozdíly.
Argo vydává Ekův svazek ve stejné slušivé úpravě jako nová vydání jeho románů. Autor v knize shrnul své texty, obvykle příspěvky do konferencí, z konce minulého století. Nenajdeme zde bohužel jeho uchvacující Poznámky ke Jménu růže, které do koncepce knihy nezapadají, ale v českém vydání tohoto výboru a po boku samotného Jména růže by se vyjímaly dobře.
Michael Špirit, editor Škvoreckého knihy, do výboru zařadil autorovu literární a uměleckou publicistiku ze 70. a 80. let.
Dva autoři, dvě protilehlé tváře jazyka
Umberto Eco se v příspěvku Mezi La Manchou a Babylónem vyznává ze své lásky ke dvěma spisovatelům - Jorge Luisi Borgesovi a Jamesi Joyceovi.
Oba dva, ukazuje Eco, ve svých vrcholných dílech pojímají kulturu jako hrací plochu. Každý z nich ale hraje s jinou stranou jazyka. Pokud jazyk zahrnuje "to označující" (slova) a "to oním označujícím označované" (ideje), pak Borges používá slova a formu podle pravidel přímo ukázkových, ale hraje si s idejemi.
Naproti tomu James Joyce, zejména ve svých Plačkách nad Finneganem, používá samotný jazyk jako hrací nástroj. V labyrintu novotvarů, zmnožených významů a výpůjček ze zásobárny světových jazyků se Joyce dotýká otevřenosti díla i světa jako takového.
Tomuto rozložení odpovídají i autorské typy Eca a Škvoreckého.
Umberto Eco je jako autor románů i odborných knih velmi klasický v práci s jazykem a stylem. Z jeho esejů cítíme horečnou lásku k literatuře, a přece o literární rovině zmiňovaných knih je vysloveno velmi málo. Eco nahlíží za slova, na ideje. Literatura je pro něj intelektuálním dobrodružstvím a připadá mu zbytečné, protože příliš subjektivní, psát o jejích estetických účincích. Nezajímá ho, jak je Borgesova povídka napsána, ale jaké myšlenky v ní nalezl a kde k nim Borges přišel.
Josef Škvorecký je také sofistikovaný hráč, představuje však spíše joyceovský druh.
Ekův esejistický styl by se nejlépe vyjímal v univerzitním kuloáru, Škvorecký si dává pozor, aby se příliš nevzdálil do intelektuálních sfér, od jazyka k idejím. Je spíše prozaik a žurnalista. A jeho eseje jsou z větší části stylově čistší než Ekovy. Ten totiž, jakkoliv umí být brilantním řečníkem, má dost starostí s tím, aby udržel tok myšlenek. Jeho encyklopedické znalosti jej příliš často nutí odbíhat, protože od určitého momentu vědomostí lze vidět souvislosti prakticky všude.
Český autor v emigraci vnímá jazyk jako mnohem existenciálnější otázku než kosmopolitní Eco, jenž umí jazyků několik, ale nepotřebuje psát jiným než svým mateřským.
Škvorecký se přímo dovolává Jamese Joyce jako patrona babylónského zmatení jazyků v eseji Profláknutí, kde si zoufá nad nemožností převést do angličtiny údajně autentický výrok česko-amerického děvčátka: "Lukni, maminko, jaký má ten birdík krásný pinkový fedříčka!"
Ale v tomtéž textu vyznává češtině lásku a obdiv za to, za co ji zahraniční studenti nenávidí. Čeština ve tvarech sloves zachovává rod. To angličtina nedovede, a proto ji autor jízlivě označuje za "jazyk frigidního lordstva".
Babylón a touha po univerzálním jazyce se táhne několika Ekovými eseji. Jsou ozvěnou práce na jeho práci Hledání dokonalého jazyka (1993, česky 2001). Usilování o jednotný a přesný jazyk je podle Eka utopické. Jediným řešením je hravé přikývnutí a přijetí faktu mnohosti jazyků a světů.
Vlivy, inspirace a rozprávění knih
Vykladačům děl jiných autorů je určen text Borges a moje obavy z vlivu. Autor upřímně přiznává, kde se pro své romány inspiroval s jistotou a kde inspiraci nevylučuje, aniž by si jí byl vědom.
S lehkou ironií ukazuje také na ošidnost interpretací zvnějšku. Co se může jevit jako další postmoderní citace, může být ve skutečnosti odraz obyčejné zákonitosti: "Kolik se po Jménu růže vyrojilo lidí, kteří nacházeli další knihy, kde hořelo opatství, z nichž mnohé jsem vůbec nečetl. A nikdo si neuvědomil, že ve středověku bylo prvním úkolem opatství, stejně jako katedrál, hořet."
Obavy z vlivu zkoumá i Škvorecký na příkladu motivů amerických filmových grotesek v prózách Bohumila Hrabala. Podobně jako Eco i on dochází k závěru, že se spíše jedná o čerpání ze stejných kořenů: "U Hrabala působí týž technický princip, jaký tak překvapujícím způsobem fungoval už u Dickense, půl století před zrozením kinematografie".
Oba autoři jsou velmi osobní a ani jednomu nechybí humor.
Škvoreckého texty jsou obvykle více propojené s reálným životem a politikou. U něj nešlo tyto věci od literatury oddělit. Zatímco Eco listuje encyklopediemi, on objíždí s manželkou místa, o nichž psal Hemingway, aby se přesvědčil, zda jsou fiktivní či nikoliv.
Nebo připravuje půdu pro návrat Franze Kafky do české kultury tak, aby prošel tehdejší cenzurou.
Úhelným kamenem Ecových úvah je, že knihy spolu rozmlouvají. Jak vidno, tyto dvě recenzované knihy jsme zastihli v živém rozhovoru.
Umberto Eco: O literatuře.
Přeložila Alice Flemrová.
Argo, 2004. 313 str. 298 Kč.
Josef Škvorecký: Mezi dvěma světy a jiné eseje.
Ivo Železný, 2004. 305 str.199 Kč.
