Čas od času má nějaký politik pocit, že jeho telefon je odposloucháván. Obvykle o tom informuje sdělovací prostředky a obrátí se na komisi Poslanecké sněmovny pro kontrolu odposlechů, kdysi přezdívanou Velké ucho. Má-li stejný pocit někdo jiný než politik, pak to sice nikoho nezajímá, ale také se může na komisi obrátit. Ta s oběma žádostmi naloží stejně. Vychází totiž z přesvědčení, že jediné, co může kontrolovat, je to, zda odposlech povolil soud. Takže případný stěžovatel může očekávat odpověď, že zákon nebyl porušen.
Takové sdělení lze vykládat dvěma způsoby. Buď odposlech probíhá se souhlasem soudu, nebo žádný odposlech nebyl zjištěn. Soukromě si myslím, že parlamentní komise má větší pravomoci. Na druhé straně je nesporné, že tu není od toho, aby řešila individuální stížnosti občanů a přezkoumávala, zda, ač byl soudem formálně povolen, nejde o odposlech nezákonný. A v tom je podstata problému.
Odposlech telekomunikačního provozu je v tomto státě legální, jen je-li nařízen soudem. V případech odposlechu pro účely trestního řízení nařízení vydá soudce, pouze je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin nebo pro trestný čin, k jehož stíhání jsme se zavázali mezinárodní smlouvou, a lze očekávat, že odposlechem budou získány významné skutečnosti. V případech odposlechů podle zákona o BIS, Vojenském obranném zpravodajství a celního zákona jsou kritéria pro jeho povolení, dle mého soudu, velmi mlhavá.
O tom, že byl odposloucháván pro účely trestního řízení, se občan dozví legální cestou jen v případě, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a záznam o odposlechu je užit jako důkaz. O těch dalších se nedozví nikdy. Z povahy své profese přicházím do styku s příkazy soudu k odposlechu telekomunikačního provozu a mé hodnocení těchto rozhodnutí je stejné jako v případě jiných soudních rozhodnutí. Některá jsou bezchybná, některá jsou nepřezkoumatelná pro absolutní nedostatek odůvodnění a některá se na prvý pohled jeví jako nesprávná.
Příkazy k odposlechu se však od jiných soudních rozhodnutí liší zásadním způsobem. Neexistuje proti nim opravný prostředek. To je na jednu stranu logické, na druhou stranu to znamená, že tato rozhodnutí nejsou nikdy nikým přezkoumávána. Kromě nemožnosti nápravy nesprávných rozhodnutí neexistuje nikdo, kdo by rozhodujícímu soudci vytkl chybu. Není tedy to, čemu se říká běžně zpětná vazba.
Připustíme-li statistický fakt, že určité procento soudních rozhodnutí, včetně rozhodnutí o odposlechu, je vadných, pak u odposlechů jde o stav konstantní nezákonnosti.
Evropský soud pro lidská práva považuje odposlech za velice zásadní zásah do soukromí občana, který smí být realizován pouze na základě zákona a jedině v případech, kdy to odůvodňuje potřeba ochrany jiného společensky významného zájmu. Přitom za splnění podmínky zákonnosti odposlechu nepovažuje jen to, že zákon existuje, ale že je i zcela konkrétní a předvídatelný, pokud jde o jeho aplikaci.
Kromě toho ale Evropský soud opakovaně vytkl některým právním systémům, že nemají institut, s nímž počítá článek 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Institut umožňující, aby nařízení odposlechu bylo následně přezkoumáno jiným orgánem, který může nejen konstatovat, že šlo o nezákonný postup, ale může i rozhodnout o přiměřeném odškodnění občana.
V našem státě je nepochybně velmi konkrétní úprava odposlechu telekomunikačního provozu v trestním řádu. Pochybnosti mám, zda požadavek této konkrétnosti splňují zákonné úpravy v zákonech o BIS, Vojenském obranném zpravodajství a v zákoně celním.
Zcela jistě ale neexistuje žádná instituce, která by se mohla zabývat stížností občana na to, že byl odposloucháván, a navíc se ani občan o tom nemůže za běžných okolností dozvědět. Jediným řešením je legislativní úprava, která tam, kde odposlech nepovede k trestnímu stíhání, bude nařizovat, aby byl občan po uplynutí určité doby od skončení odposlechu o něm informován. A rovněž vytvoří mechanismus umožňující následně nařízení odposlechu přezkoumat a případně občana, do jehož práva na soukromí bylo protiprávně zasaženo, odškodnit.
Autor je advokátem