Čtyři a půl roku se skrýval chorvatský generál Ante Gotovina. Ve čtvrtek 8. prosince ho zatkla španělská policie. Na Balkáně se zhroutil další mýtus o hrdinských nepolapitelných generálech, kteří léta unikají ruce zákona. Přirozený sklon k "jánošíkovské" idealizaci uprchlíků před spravedlností dostal řádný úder.
Gotovina nepadl hrdinskou smrtí, obklíčen kdesi v horách. Bez odporu se vzdal v hotelu na Kanárských ostrovech. Národně cítící část chorvatské veřejnosti zaplakala. Ta druhá si oddychla, že cesta do Evropské unie je volná.
Gotovina byl jedním ze tří nejhledanějších lidí na Balkáně. Dalšími dvěma jsou bývalý bosenskosrbský vůdce Radovan Karadžić a velitel jeho armády Ratko Mladić.
Kdo byl Ante Gotovina? Při pohledu na jeho životopis se jen těžko ubráníme údivu: Jak mohl být pro někoho hrdinou? Dalmátský rodák, který odešel v sedmnácti letech na Západ. O dva roky později vstoupil do francouzské cizinecké legie. Stal se výsadkářem a prošel akcemi v Čadu, Zairu a na Pobřeží slonoviny. Jako vojenský instruktor působil v Guatemale a Kolumbii.
Vojenský život potom vyměnil za kariéru osobního strážce pochybných podnikatelů a nakonec sám skončil na opačné straně zákona. Za ozbrojenou loupež ho v roce 1986 poslal francouzský soud na pět let do vězení.
Gotovinova hvězdná hodina nastala po propuštění. Vrátil se do Chorvatska, kde vypukla válka se Srby. Chorvatský prezident Tudjman měl pro ostré hochy z emigrace slabost a tak se bývalý legionář stal nejprve velitelem gardové brigády a pak i generálem a velitelem vojenské oblasti Split.
Začátek vzestupu
Svůj svazek s novou mocí spečetil sňatkem s ředitelkou sekretariátu všemocného ministra obrany Gojka Šuška. Pro mnoho Chorvatů se generál s pověstí tvrďáka stal hrdinou. Zcela opačný názor na něj měli nezávislí novináři, obránci lidských práv a nakonec instance nejpovolanější: mezinárodní soudní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu.
Novináře generál rád neměl. Reportéry listu Feral Tribune zmlátil, když se snažili vyfotografovat jeho luxusní vilu, ke které mu ženisté postavili silnici. Neměl rád ani obránce lidských práv, kteří mu vytýkali, že se při boji se Srby příliš nezabývá takovými drobnostmi, jako jsou Ženevské konvence.
Gotovina byl pravou rukou Franja Tudjmana. A ten válku se Srby viděl nejen jako obranu chorvatské nezávislosti a územní jednoty, ale i jako historickou příležitost, jak se Srbů zbavit jednou provždy. Na odtajněných transkriptech svých rozhovorů s vojenským velením v létě 1995 to tvrdí jasně: "Srbům je nutné dát takový úder, aby se z toho už nevzpamatovali."
A generál poslouchal. Když jeho jednotky obsazovaly v bleskové ofenzívě "Bouře" v srpnu 1995 srbská území, hnali před sebou desetitisíce srbských civilistů. Jejich majetky uloupili, jejich domy pálili. Za války se takové věci dějí, ale systematičnost, se kterou i týdny po skončení bojových operací hořely jedna za druhou srbské vesnice, dává tušit, že tady byl jasně stanovený cíl: znemožnit návrat Srbů. Generál si s tím hlavu nelámal.
Účet z Haagu
Mezinárodní tribunál si ale dal tu práci a spočetl výsledky jeho činnosti: nejméně 150 zabitých civilistů a 150 000 vyhnaných. V červnu 2001 ho v Haagu obvinili z vražd, vyhánění, deportací a bezdůvodného ničení majetku. To už se Gotovina nehřál na výsluní přízně mocných. Po Tudjmanově smrti v roce 2000 a následné změně vlády přišel o mocné ochránce. Když spolu s desítkou dalších generálů protestoval proti spolupráci s haagským tribunálem, poslal ho nový prezident Mesić promptně do výslužby. Jakmile Haag Gotovinu obvinil, generál zmizel. Stal se vděčným soustem hlavně pro tisk.
Fámy o tom, kde se zrovna skrývá, se objevovaly takřka každý týden: "Gotovina je ve františkánském klášteře, Gotovina je v Jižní Americe, Gotovina pije kávu ve Splitu, Gotovina trénuje fotbalový klub pojmenovaný "Ante Gotovina"." Fáma střídala fámu a s tím rostla i aureola nepolapitelného uprchlíka.
Ve skutečnosti chorvatská vláda jeho stíhání jen předstírala. Sociálnědemokratická vláda se obávala reakcí veřejnosti, pokud by nechala generála zatknout. A málokterý policista by si dovolil jen tak Gotovinu zatknout. Každý si pamatoval, jak dopadl bývalý voják Milan Levar, který v roce 1991 promluvil o zločinech proti civilistům ve městě Gospić v roce 1991. Zemřel při pumovém útoku.
Změna přišla paradoxně až v roce 2004, kdy se k moci vrátila strana mezitím již zesnulého prezidenta Tudjmana. Premiér Sanader zbavil partaj největších nacionalistů a vytkl jasný cíl: vstup do Evropské unie. K tomu ale bylo nutné splnit jednu důležitou podmínku: zbavit se případu Gotovina. Sanader tvrdil, že Chorvatsko dělá co může, ale marně. Gotovina prý už v zemi není. Včerejší zatčení na Kanárských ostrovech dalo chorvatskému premiérovi za pravdu. Ale jen částečně. Gotovina přicestoval na Kanárské ostrovy teprve před několika dny. Do té doby byl někde jinde a jistě i s něčí podporou.
Dluh k minulosti zůstává
Je dosti pravděpodobné, že alespoň část chorvatských tajných služeb uprchlíkovi pomáhala. Premiér Sanader se v tom ale asi příliš šťourat nebude. Jeho hlavní cíl je splněn: Gotovina je za mřížemi a chorvatské cestě do unie nestojí nic v cestě. Nějaké vyrovnávání s minulostí z toho nekouká.
A už vůbec ne vyrovnání s těmi, kdo skutečně stáli za řadou neomluvitelných věcí, které se v Chorvatsku pod pláštíkem boje s agresorem prováděly. A to byl Franjo Tudjman a úzká klika okolo něj. Gotovina byl sice vysoký důstojník, ale v praxi zůstal bývalým výsadkářem a bodyguardem, který jen plnil příkazy ostatních.
Autor pracuje v České televizi
Gotovina nepadl hrdinskou smrtí, obklíčen kdesi v horách. Bez odporu se vzdal v hotelu na Kanárských ostrovech. Národně cítící část chorvatské veřejnosti zaplakala. Ta druhá si oddychla, že cesta do Evropské unie je volná.
Gotovina byl jedním ze tří nejhledanějších lidí na Balkáně. Dalšími dvěma jsou bývalý bosenskosrbský vůdce Radovan Karadžić a velitel jeho armády Ratko Mladić.
Kdo byl Ante Gotovina? Při pohledu na jeho životopis se jen těžko ubráníme údivu: Jak mohl být pro někoho hrdinou? Dalmátský rodák, který odešel v sedmnácti letech na Západ. O dva roky později vstoupil do francouzské cizinecké legie. Stal se výsadkářem a prošel akcemi v Čadu, Zairu a na Pobřeží slonoviny. Jako vojenský instruktor působil v Guatemale a Kolumbii.
Vojenský život potom vyměnil za kariéru osobního strážce pochybných podnikatelů a nakonec sám skončil na opačné straně zákona. Za ozbrojenou loupež ho v roce 1986 poslal francouzský soud na pět let do vězení.
Gotovinova hvězdná hodina nastala po propuštění. Vrátil se do Chorvatska, kde vypukla válka se Srby. Chorvatský prezident Tudjman měl pro ostré hochy z emigrace slabost a tak se bývalý legionář stal nejprve velitelem gardové brigády a pak i generálem a velitelem vojenské oblasti Split.
Začátek vzestupu
Svůj svazek s novou mocí spečetil sňatkem s ředitelkou sekretariátu všemocného ministra obrany Gojka Šuška. Pro mnoho Chorvatů se generál s pověstí tvrďáka stal hrdinou. Zcela opačný názor na něj měli nezávislí novináři, obránci lidských práv a nakonec instance nejpovolanější: mezinárodní soudní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu.
Novináře generál rád neměl. Reportéry listu Feral Tribune zmlátil, když se snažili vyfotografovat jeho luxusní vilu, ke které mu ženisté postavili silnici. Neměl rád ani obránce lidských práv, kteří mu vytýkali, že se při boji se Srby příliš nezabývá takovými drobnostmi, jako jsou Ženevské konvence.
Gotovina byl pravou rukou Franja Tudjmana. A ten válku se Srby viděl nejen jako obranu chorvatské nezávislosti a územní jednoty, ale i jako historickou příležitost, jak se Srbů zbavit jednou provždy. Na odtajněných transkriptech svých rozhovorů s vojenským velením v létě 1995 to tvrdí jasně: "Srbům je nutné dát takový úder, aby se z toho už nevzpamatovali."
A generál poslouchal. Když jeho jednotky obsazovaly v bleskové ofenzívě "Bouře" v srpnu 1995 srbská území, hnali před sebou desetitisíce srbských civilistů. Jejich majetky uloupili, jejich domy pálili. Za války se takové věci dějí, ale systematičnost, se kterou i týdny po skončení bojových operací hořely jedna za druhou srbské vesnice, dává tušit, že tady byl jasně stanovený cíl: znemožnit návrat Srbů. Generál si s tím hlavu nelámal.
Účet z Haagu
Mezinárodní tribunál si ale dal tu práci a spočetl výsledky jeho činnosti: nejméně 150 zabitých civilistů a 150 000 vyhnaných. V červnu 2001 ho v Haagu obvinili z vražd, vyhánění, deportací a bezdůvodného ničení majetku. To už se Gotovina nehřál na výsluní přízně mocných. Po Tudjmanově smrti v roce 2000 a následné změně vlády přišel o mocné ochránce. Když spolu s desítkou dalších generálů protestoval proti spolupráci s haagským tribunálem, poslal ho nový prezident Mesić promptně do výslužby. Jakmile Haag Gotovinu obvinil, generál zmizel. Stal se vděčným soustem hlavně pro tisk.
Fámy o tom, kde se zrovna skrývá, se objevovaly takřka každý týden: "Gotovina je ve františkánském klášteře, Gotovina je v Jižní Americe, Gotovina pije kávu ve Splitu, Gotovina trénuje fotbalový klub pojmenovaný "Ante Gotovina"." Fáma střídala fámu a s tím rostla i aureola nepolapitelného uprchlíka.
Ve skutečnosti chorvatská vláda jeho stíhání jen předstírala. Sociálnědemokratická vláda se obávala reakcí veřejnosti, pokud by nechala generála zatknout. A málokterý policista by si dovolil jen tak Gotovinu zatknout. Každý si pamatoval, jak dopadl bývalý voják Milan Levar, který v roce 1991 promluvil o zločinech proti civilistům ve městě Gospić v roce 1991. Zemřel při pumovém útoku.
Změna přišla paradoxně až v roce 2004, kdy se k moci vrátila strana mezitím již zesnulého prezidenta Tudjmana. Premiér Sanader zbavil partaj největších nacionalistů a vytkl jasný cíl: vstup do Evropské unie. K tomu ale bylo nutné splnit jednu důležitou podmínku: zbavit se případu Gotovina. Sanader tvrdil, že Chorvatsko dělá co může, ale marně. Gotovina prý už v zemi není. Včerejší zatčení na Kanárských ostrovech dalo chorvatskému premiérovi za pravdu. Ale jen částečně. Gotovina přicestoval na Kanárské ostrovy teprve před několika dny. Do té doby byl někde jinde a jistě i s něčí podporou.
Dluh k minulosti zůstává
Je dosti pravděpodobné, že alespoň část chorvatských tajných služeb uprchlíkovi pomáhala. Premiér Sanader se v tom ale asi příliš šťourat nebude. Jeho hlavní cíl je splněn: Gotovina je za mřížemi a chorvatské cestě do unie nestojí nic v cestě. Nějaké vyrovnávání s minulostí z toho nekouká.
A už vůbec ne vyrovnání s těmi, kdo skutečně stáli za řadou neomluvitelných věcí, které se v Chorvatsku pod pláštíkem boje s agresorem prováděly. A to byl Franjo Tudjman a úzká klika okolo něj. Gotovina byl sice vysoký důstojník, ale v praxi zůstal bývalým výsadkářem a bodyguardem, který jen plnil příkazy ostatních.
Autor pracuje v České televizi
