Je začátek září a já váhám: Obětovat víkend cestě do Bruselu na kolokvium s nepříliš přitažlivým názvem Kulturní solidarita a umělecká identita? Nakonec mě naláká seznam účastníků, od umělců přes evropské politiky a pařížské profesory.
Aspoň se díky cestě do Bruselu člověk něco dozví o vlastní zemi.


Máte v Praze divné počty

Na kolokviu se brzy debata dostává do varu, účastníci si stěžují na narůstání politického vlivu na kulturní organizace.
"Pomalu se nám politici snaží vnucovat svůj vkus a říkat, jaký máme prezentovat program," upřímně se děsí francouzský kolega. "Kultura je vhodné alibi pro jejich zahraniční cesty," utrousí Lucemburčan. Členka Evropského parlamentu kritizuje kolegy-politiky: "Protože málo vědí, schovávají se za kulturní dědictví, které se jim zdá nezpochybnitelné. Památky dostávají přednost před živým uměním, za vizitku státu se považuje tradice a folklór."
Přichází řada na mě. Snažím se nekritizovat svou zemi, být pozitivní, a tak říkám, že český tanec zaznamenal předloni velký pokrok, kdy pro něj Ministerstvo kultury zřídilo samostatnou komisi a vyhradilo zhruba 150 tisíc eur. Sleduji výraz rakouského kolegy. Asi v Čechách neumí počítat, myslí si nejspíš, když nahlas poznamená, že jen město Vídeň dává ročně na veškerou kulturu 150 miliónů eur.
Tak to je Praha asi na čtvrtině, přepočítávám si a ptám se, jak evropské radnice dotují rockové kluby. Nechápavé pohledy pokračují: Proč by je měly dotovat? - No protože v Praze jde třem rockovým klubům takřka třetina všech grantových peněz. - Ukazuje se, že jsme zřejmě jediní v Evropě. Jinde je to žánr soběstačný, leckde výdělečný, dotace patří neziskovkám.
Obrátíme se k dalšímu tématu: Jaké procento státního rozpočtu jde na kulturu? Říkám, že po odečtu církví téměř půl procenta, ale že politické strany slibují přiblížit se evropskému standardu (1%). Profesor z Université Paris VIII vzápětí glosuje: Mít platy duchovních pod rozpočtem kultura, to je nejspíš způsob, jak se váš stát chce tvářit, že dává na kulturu více. Jinak přece může církve spravovat vnitro, když už nedošlo k odluce církve od státu...


Vzpomínka na Tigrida

Řeč se teď vede o "kulturní solidaritě", o komunikaci s politiky. Stejně asi nemáte s kým vést dialog, usmívá se na mě Francouz, jak se vlastně žije Čechům třetí měsíc bez vlády? Odpovídám s hrůznou představou, jak se země žene do rozpočtového provizória, které na neziskovky absolutně nemyslí.
A ještě jedna věc mě napadá. Marně se snažím rozpomenout, kdy naposledy v polistopadové historii hovořil náš ministr kultury aspoň jedním světovým jazykem. Budiž Pavlu Tigridovi země lehká.
Autorka je ředitelkou mezinárodního festivalu Tanec Praha