Alexander Trocchi: Kainova kniha

Kotvím v kanále v newyorské Flushing Bay, hned vedle mola společností Mac Asphalt a Construction Corporation. Je podvečer, po páté. Touhle roční dobou je pořád ještě odpoledne a slunce, opírající se do hlavní budovy závodu, zbarvilo její tvárnice do růžova. Motorové jeřáby a paluby ostatních lodí kotvících nedaleko jsou opuštěné.
Před půl hodinou jsem si šlehnul.
Jehlu a kapátko jsem odložil do sklenice studené vody a rozvalil se na kavalci. Závrať se dostavila téměř okamžitě. Tohle je dobrej matroš, žádný ty sračky, jaký jsme v poslední době dostávali. Musel jsem dávat majzla. Dva dělňasové v širokých modrých lacláčích a baseballových čapkách se furt motali kolem. Čas od času přešli po mém můstku. Ze zvědavosti. Odpoledne slyšeli klapání psacího stroje, což bohatě stačilo k tomu, aby se v nich probudila zvědavost. Není zrovna obvyklé, že by lodní kapitán s sebou tahal psací stroj. Chvíli se motali kolem, postávali vedle kabiny. Pak jsem je slyšel, když pár minut před pátou vylezli na přístaviště a odešli pryč.
Jak tak ležím na kavalci, citlivý vůči tichu, které se najednou rozprostřelo nad kanálem, uslyším bzukot mouchy a všímnu si, že ji znepokojuje uschlá mrtvolka jiné mouchy, která je napůl zaražená mezi dřevěné plaňky ve stěně. Chvíli nad tím uvažuju a pak se mé vědomí vydá na pochod. Uplyne několik minut. Znovu uslyším bzučení a vidím, že moucha je stále v plné práci a že sedí na ztuhlých vystupujících nohách mrtvé mouchy. Nohy vyrůstají z černého bodu jako nějaký chomáček řas. Živá moucha má plno práce. Říkám si, zda touží po krvi, zda mouchy jako vlci nebo krysy požírají mrtvé vlastního druhu.

Kain u svých modliteb, Narcis u zrcadla.
Mysl pod vlivem heroinu se vyhýbá počitkům stejně, jako to dělá obvykle; člověk si je vědom pouze obsahů. Ale celá tahle otázka, totiž oddělování mysli od toho, čeho si je vědoma, je naprosto nesmyslná. Nejde o to, že by předměty vnímání byly elektricky dotěrné, jako je tomu pod vlivem meskalinu nebo LSD, nebo se předkládaly člověku s vyšší intenzitou či nějakým povzneseným způsobem, jak jsem to občas zakusil pod vlivem marihuany; jde o to, že se vnímání obrací dovnitř, víčka klesají, krev si uvědomuje sebe samu a jakožto pomalý fosforeskující proud prostupuje všechny svaly, nervy i kosti; jde o to, že organismus má dojem, že je nedotčený, neprostupný a především nedotknutelný. Právě tento postoj, vycházející z pocitu nedotknutelnosti, začali někteří Američané označovat slovem cool.
Je už večer, teplota poklesla a jednotlivé předměty se v šeru kajuty srůstají dohromady. Za chvilku vstanu a zapálím petrolejku.

Co tu sakra dělám?
V jistých okamžicích zjišťuju, že pohlížím na celý svůj dosavadní život, jako by celý vedl k přítomnému okamžiku, přičemž tato přítomnost je to jediné, co musím stvrzovat. Připadá mi poněkud nedůstojné mluvit o minulosti nebo uvažovat o budoucnosti. Otázkou "tady a teď" se nezaobírám nikterak vážně, jen si ležím na kavalci pod vlivem heroinu a připadám si nedotknutelný. Je jednou z kladných vlastností drogy, že podobné otázky zbavuje jakékoli úzkosti, přenáší je do zcela jiné oblasti, do bezbolestné teoretické oblasti, oblasti hry, překvapivé, plodné a nemorální. Člověk už není groteskně angažován v procesu vznikání, stávání se. Člověk prostě je. Pamatuji si, jak jsem Sebastianovi kladl na srdce - ještě než se vrátil se svou novou ženou do Evropy - že je naprosto zásadně důležité dozvědět se, jaké to je být rostlinou.
... ten klamavý pocit přiměřenosti vyvolaný ve člověku drogou. Klamný? Může... "datum" být falešné? Nepřiměřené. Vzhledem k čemu? K faktům? Jakým faktům? Marxistickým faktům? Freudovským faktům? Mendelovským faktům? Čím dál tím více jsem zjišťoval, že je nezbytné taková fakta dát do závorky, existovat ve stavu jakési nerozhodnosti, vzdát se (chce-li) a předstoupit před vjem nahý.
Není však možné předstoupit před vjem zcela nahý a po celý loňský rok mi bylo zatěžko udržovat alespoň přibližný postoj bez heráku. Detaily, impresionistické, lyrické. Tyto detailní počitky mne naprosto uchvátily a když jsem uvažoval, činil jsem tak opakovaně a až do vyčerpání (často na trávě) o významu textury přítomného okamžiku, křiku racků, plujícím ráhnu, proudu světla, načež se mě vždy za chvíli zmocnil pocit naprostého osamění a zbavil mě veškeré naděje, že někdy vstoupím do města s jeho komplikovanými vztahy, tím pletivem ostudné účelovosti.
Fakta. Drž se fakt. Empirický princip je to hezký, ale pod hladinou jazyka začnou fakta vždy plynout jak láva. Navíc žádný čin nikdy není jednoduchý; když jsem o tom zpětně uvažoval, na žádný takový jsem nepřišel. Dokonce i když jsem žil ve svém činu, v každé jeho fázi, vždy po rozhodnutí, se rozvinul spontánně a děsivě a nebezpečně, často jako epidemie, někdy jako sílící dopolední slunce a pokud mám někdy potíže s tím si něco zapamatovat a vyjádřit, a rovněž potíže vyjádřit a zapamatovat si, pokud někdy slova vyskakují, náhle, nepřirozeně, jako nějaké kostry ze stránky, které mě obviňují a zároveň baví svými obscénními pohyby a dělají ze světa jedno velké šílenství, pak je to podle mě proto, že se na mně mstí za své předky, na mně, který je v každém okamžiku připraven poslat je opět na smrt nebo vzkříšení. Samozřejmě budu pokračovat v psaní, i dál budu klopýtat tundrami nevýznamu a za sebou zasazovat slova jako zakrvácené vlajky. Nedotažené konce, věci, které nemají vzájemně nic společného, posuny, cesty zlými sny, navštívená a opuštěná, dezerce, zrady, všechny druhy spojení, nevěry, triumfy, porážky... to jsou ta fakta. Je fakt, že v Americe, kterou jsem objevil, nic nebylo dáno do závorky. Věci se buď hýbaly nebo byly podvratné. Myslím, že právě proto, že jsem tomuhle chtěl uniknout a zároveň jsem nechtěl odjet pryč, jsem se záhy uchýlil na říční člun (alternativy: vězení, blázinec, márnice).
Vstanu z kavalce, vrátím se ke stolu a zapálím petrolejku. Když upravím knot, začnu se hrabat v hromadě poznámek a vytáhnu z nich jednu stránku. Tu podržím u lampy a čtu.

Čas na člunu
Den a noc se pro mne záhy staly pouze světlem a tmou, denním světlem nebo světlem z petrolejky, přičemž za dlouhých svítání lampa často svítila bledě a průsvitně. Teprve když mě slunce pohladilo po tvářích a ruce, vstal jsem, vyšel ven a zjistil, že je už vysoko nad manhattanskými mrakodrapy a že tam na obloze trůní náhle, nepodstatně, majestátně v mlžném oparu. A co se týče oné nepodstatnosti... Říkal jsem si, jak daleko může člověk jít, aniž by za sebou zahladil všechny stopy. Člověk se dívá na Manhattan úkosem, po celé dny ho vidí vyrůstat z vody jako nějakou malou fatu morganu, která se ho vůbec netýká, neboť ji svého času znal objektivně a úzkostně jako průsečík tvrdých fakt, jako vlastní stav sebe sama. Někdy mi ta architektura připomínala trubky.

Zjišťuji, že mezitím odstřikuju vodu z kapátka a jehly číslo 26 do vzduchu, připravuju si další šleh a píchám do ztvrdlé bavlny na bublající lžičce... jen malý šleh, mám pocit, který by znovu vystavěl pobořené hradby Jericha.

Přeložil Ladislav Nagy

O autorovi a díle
Alexander Trocchi (1925-1984) se narodil v Glasgow, v 50. a 60. letech minulého století žil v Paříži a New Yorku, psal a publikoval prózu i poezii. Svého času ho vysoce hodnotili např. Ken Kesey, Norman Mailer či Allen Ginsberg. Proslavil se právě Kainovou knihou, z níž otiskujeme ukázku a kterou vbrzku vydá nakladatelství Odeon.
Tento autobiografický román nezapře inspiraci kulturní scénou Paříže, vliv Trocchiho přítele Samuela Becketta i blízkost americkým experimentátorům. V nihilistické próze vypravěč Joe Necchi mísí postřehy z vlastního života s esejisticky a meditativně laděnými pasážemi o filozofii, umění a politice, přičemž je zde zajímavě reflektována drogová závislost. Přestože byl autor srovnáván s Baudelairem či De Quinceym, je tu odlišnost: Trocchi se distancuje od romantismu. Jeho vyprávění je kruté a beznadějné. Je to zoufalá zpověď člověka, který si uvědomuje, co dělá, hnusí se sám sobě, ale protože se mu hnusí i společnost a okolí, neřeší situaci jinak než další dávkou. Nekompromisní postoj stvrzuje i nekompromisní vyústění příběhu...

Snímek archiv