Zatracovaný absint zachutnal Američanům

Zelená víla, opalizující múza, šílenství v lahvi, esence života: absint slyšel po staletí mnoho jmen. Předtím, než na něj byl uvalen téměř 100 let trvající zákaz, podporoval stejnou měrou inspiraci i šílenství umělců od Baudelaira po Degase. Teď se smaragdová čarodějka znovu vynořuje ze stínu.

Na americký trh byly od schválení vládou letos uvedeny dvě značky tohoto vysokoprocentního alkoholu - Lucid a Kubler. Obě sorty vyrobené podle originálních receptur se znovu zabydlují mezi zvídavými milovníky alkoholu a hasí žízeň svých oddaných přívrženců.

Absint, který byl vynesen znovu na světlo díky odstranění bariér mezi státy Evropské unie, je také legalizován ve svém rodišti - Švýcarsku - a ve Francii, jejíž malíři a literáti konce 18. století zvěčnili jeho kouzlo v mistrovských dílech, která přežila prohibici v předvečer první světové války a zajistila mu nehynoucí reputaci.

Příběh o pelyňku

"Četla jsem o něm v knížkách Henryho Millera a Annais Ninové, a byla jsem prostě zvědavá," říká prodavačka softwaru Stephanie Palmerová o nápoji, který se objevil na pultech v San Francisku. "Je to takové tajuplné - všechny ty příběhy o pelyňku," dodává.

Pelyněk pravý, bylina rostoucí divoce na svazích Val de Travers ve švýcarských Alpách, je základní ingrediencí absintu a protiváhou ústa znecitlivující sladké dominantní chuti anýzu. Příbuzný estragonu a pelyňku černobýlu dodává drinku hořké podtóny - a pijákovi údajně jasnozřivost. Oboje se prý přičinilo o oblibu i zakázanost tohoto alkoholu.

"Po první sklence vidíte věci tak, jak je chcete vidět," pravil kdysi o absintu Oscar Wilde. "Po druhé je vidíte takové, jaké nejsou. Nakonec je spatříte takové, jaké skutečně jsou, a to je ta nejpříšernější věc na světě," poznamenal.

Dlouho se mělo za to, že neurotoxin thujone, obsažený v pelyňku, udržuje pijákovi čistou hlavu, přestože současně podléhá příjemnému stavu otupění, způsobenému alkoholem. Nedávné studie dokázaly, že pelyněk burcuje nervový sytém, tvrdí Barnaby Conrad III., autor dílka s názvem Absint: Historie v lahvi.

Během vysvětlování připravuje sklenku absintu tradičním procesem, jehož výsledkem je takzvaný lounche efekt: přes kostku cukru jej ředí ledovou vodou, takže nápoj dostane charakteristickou mléčnou barvu.

Nápoj bohémů

Pařížští bohémové konce 19. století, kteří kašlali na morálku, milovali absint. Nápoj opředený kouzlem zašlých časů, s bouřlivou pověstí a rituály, které jsou s jeho pitím spojovány, na svých obrazech zvěčnili Edgar Degas, Eduard Manet a především Henri de Toulouse-Lautrec.

První zmínka o absintu se údajně objevila v roce 1796, kdy prý jistá žena z Val de Travers, dnes známá jako Matka Jindřiška, prodala náhodnému kolemjdoucímu destilovaný lektvar z tuctu bylin. Od té doby je ve Švýcarsku tento nápoj považovaný za národní medicínu, i když o jeho léčivých účincích lze rozhodně pochybovat. Obavy ze šílenství, které destilát vyvolával, nakonec vedly ve Švýcarsku, podobně jako později ve Francii, k zákazu jeho výroby a distribuce. Teprve v roce 2005, téměř po 100 letech, byla jeho produkce opět legalizována.