Teď už je to zřejmé: Kosovo bude samostatné. Ale jen zhruba na třicet čtyřicet let. Jak to? Tady je pokus o zprávu o jeho "minulé budoucnosti".
Bylo to trochu chladné ráno, sluneční paprsky se odrážely od sněhu na planině nedaleko kosovského Podujeva. Psal se rok 2049 a první hosté se k Podujevu začali sjíždět z Prištiny a Bělehradu už ráno. Když vrtulníky obou prezidentů dosedly na vyčištěnou louku, bylo už kolem oprýskaných budov kosovsko-srbského hraničního přechodu plno. Šedovlasí prezidenti Hashim Thaci a Mladjan Dinkič - kdysi nepřátelé na život a na smrt - žertovali albánsky i srbsky.
Mýtus srbského Kosova
Padesát let poté, co Kosovo obsadili vojáci NATO (a čtyřicet po osamostatnění) se předáci sešli, aby přestřihli poslední hraniční zátarasy v Evropě a zrušili celnice i policejní kontroly. Kosovo vstupovalo do schengenského prostoru.
Zapomenuty byly dramatické okamžiky konfliktu z jara 2008, kdy srbští nacionalisté těžce nesli kosovskou samostatnost. V paměti zasuty zůstaly srbská vojenská intervence i tvrdý zásah NATO z léta toho roku, který zanechal desítky mrtvých a zdánlivě pohřbil iluze o tom, že Srbové a Albánci nejsou schopni spolu vycházet.
Prezidenti Thaci a Dinkić podupávali spolu s delegacemi na sněhu u přechodu, kde se řadil smíšený srbsko-albánský pěvecký sbor. Vtipkovali o jídle, které Kosovan dostával v bělehradské nemocnici. Tehdy mu Dinkić - oba byli premiéry - nabídl pomoc poté, co ho postřelili albánští mafiáni, když se rozhodl tvrdě zakročit proti organizovanému zločinu v novém státě.
Dinkić zase vzpomínal na srbské nacionalisty, kteří dlouho vyhrávali volby a neustále udržovali mýtus srbského Kosova - až se jejich země ocitla v totální izolaci a chudobě. Nikdo Srbům nevěřil.
O válečných zločinech už se moc nemluvilo, přesto Srbové podlehli dojmu, že jsou všichni proti nim. A stát, policie i úřady pomalu přestávaly fungovat. Až tehdy Srbové pochopili, že hlavními nepřáteli jsou oni sami sobě.
Tehdy Dinkić a jeho kolegové z reformně orientované strany G17 Plus přišli s reformním programem, který nabízel tvrdou práci a rychlý úspěch za pomoci Evropské unie. A Srbové jim kupodivu dali ve volbách nejvíce hlasů.
A v té době také oba, dnes můžeme napsat přátelé, začali sbližování, které teď vrcholí na planině u Podujeva. Thaci a Dinkić na prvních tajných schůzkách ve slovinské Lublani - kde jinde také, když v Kosovu i Srbsku Slovinci vlastní všechny supermarkety - spolu začali hovořit.
Šlo jim to těžko, jejich předchůdci toho ale nebyli schopni vůbec. Jen byznysmeni a mafiáni obou národů nikdy nezpřetrhali své kontakty. To se Kosovanům vyplatilo v roce 2008, když po vyhlášení nezávislosti Srbsko vyhlásilo embargo.
Ekonomický zázrak? Těžko
"Mladjane, to bylo fakt těžký," vzpomínal Hashim Thaci na to, jak najednou kosovští Albánci zjistili, že jejich ekonomiku jen obyčejné vyhlášení nezávislosti nezachrání. Že musejí pro svůj očekávaný a politiky slibovaný blahobyt něco udělat. Kosované marně spoléhali na své zásoby nerostů, na uhlí, na obchodnického ducha, který se s netrpělivě očekávanou nezávislostí rozvine.
Teprve až když Thaci vzal vládu do tvrdých rukou, vyzbrojil svoji malou armádu a porazil nejsilnější rodinné klany silou; teprve poté, co se sám postavil do brány srbskými uprchlíky zoufale přecpaného kláštera v Gračinici, v teatrálním gestu si roztrhl košili a pravil po zuby ozbrojenému davu, že nejprve musejí zabít jeho, aby mohli začít masakrovat srbské civilisty. Teprve poté začalo Kosovo normálně žít.
Experti z diaspory přišli s novým plánem, který na první pohled vypadal šíleně - turistika. Němci, Italové, Francouzi a Nizozemci (o Češích nebo Rusech nemluvě) už byli unaveni Alpami a stoupající hladinou Středozemního moře.
Lákala je romantická dovolená v kosovských horách, cyklostezky mezi pravoslavnými kláštery, kde se srbští a albánští stánkaři hašteří o nejlepší místa u vchodu, aby se večer spolu s turisty opili skvělou rakijí. Desítky hotelů se předhánějí v legendách o tom, který z nich byl dřív nevěstincem nebo sídlem pašeráků. Jsou to sice nesmysly, většina je postavená za unijní peníze v posledních letech, ale Kosovo - podobně jako Drákulovské Rumunsko - umí na legendách a temné minulosti vydělat.
Kosovský Merlot se stal evropským prodejním hitem zhruba ve stejné době, kdy komisař EU pro rozšíření Ondřej Liška začal doporučovat, aby Brusel zvážil - když už tedy Turci zůstali za branami - vstup Kosova. "Stejně jim ty hraniční hlídky dotujeme, protože všichni ostatní už v unii i v Schengenu dávno jsou," zněl jeden z jeho argumentů.
Z Prištiny do Osla
Tak je to tady. Politici v oblecích, turisté na kolech, místní s nezbytnou lahví a pistolí (to jediné jim zůstalo) stojí a tleskají, když prezidenti přestříhávají symbolickou závoru z pentlí.
Slavnostní prosincový den se chýlil ke konci. Oba prezidentské vrtulníky zamířily jedním směrem, k prištinskému mezinárodnímu letišti. Prezidenti se rozhodli porušit protokol a sednout do jednoho letadla, které je ještě týž večer odvezlo do Osla. Druhý den tam přebírali Nobelovu cenu za mír.
