Láska je jak píseň věčně zpívaná

Přichází štíhlá dáma s graciézním držením těla. Yvetta Simonová. Jsem v rozpacích, protože ona je... prostě krásná! Pro náš rozhovor volí krémový kostýmek s černými motivy (její oblíbená kombinace je černo-bílá), bílý top, perleťové sluneční brýle a manikúru ve stejném odstínu.

Na mé otázky odpovídá energicky, vášnivě. Prožívá každou minutu. Když blahopřejeme k životnímu jubileu, brání se, oslavy prý odmítá.

Kdybyste mohla znovu prožít nějaké okamžiky nebo životní období, jaké by to byly?

Narození mého syna. Chtěla jsem mít chlapečka. A to byl nádherný pocit, mít to miminko. Těch zážitků bylo mnoho, ale nejkrásnější je mládí a vůbec začátky.

Byl okamžik, kdy jste věděla: budu zpívat?

Rozhodující byl okamžik, když jsem šla k profesoru Robertu Vávrovi a to mi bylo třináct. Rodiče pořád platili hudební školu a chtěli vědět, jestli to má vůbec nějaký smysl. Předzpívala jsem a profesor řekl, že i kdyby to měl být jen jeden mezinárodní tón, tak že ta barva hlasu stojí za to.

Jaká byla vaše maminka?

Maminka byla moc hezká, měla krásný hlas a měla pro mé zpívání pochopení. Vlastně se mnou prožívala celý můj pěvecký život. Jenom když vezmu, co se naposlouchala cvičení na klavír a zpívání. Cvičení není nic příjemného: Ani tomu samotnému, kdo cvičí, natož tomu poslouchajícímu, kdo je v bytě. Sháněla se mnou desky amerických zpěváků - Ellu Fitzgerald, Sinatru... A k tomu hodiny italštiny, angličtiny, hodiny zpěvu, na klavír. To všechno pak bylo finančně náročné, když jsme zůstaly od mých šestnácti let bez otce, který tragicky zahynul 24. února 1945 při náletu na Prahu.

Jaké jsou podle vás tři věci, které člověk potřebuje k úspěchu?

Když je to zpěvák, tak musí mít nástroj - hlas, musí mít vůli a vytrvalost.

Co potřebuje, aby si úspěch udržel?

Právě tu vůli. A musí na sobě neustále pracovat.

Zpíváte: Dávno vím, že máš mě rád. Jak se rozezná skutečná láska od pouhé zamilovanosti?

To je opravdu těžká otázka. Láska by měla být trvalý vztah. Takové to zamilování přijde každou chvíli, někdo se vám líbí, někdo vás okouzlí. Nemyslím jen vizáží, krásou, ale vnitřním charisma. To je pak člověk zamilovaný několikrát za rok. Láska by měla být jedna. Ale málokomu se to v životě podaří. Moc tomu nevěřím.

Vám se to podařilo?

Právě že bohužel také ne. Lásky jsem neměla nedostatek, ale celoživotní láska mne nepotkala. A vydrží vůbec u někoho, když by to měl říci opravdu upřímně? To snad ani nejde.

Vy nevěříte na lásku?

Na lásku věřím! Ale časem se měníte. Když si někoho berete, říkáte si: To je na celý život, mezi nás nemůže nikdo vstoupit. Ale ani toho jsem nebyla ušetřena.

Co musí mít muž, aby vás zaujal?

Já jsem vždy chtěla, aby to byl muzikant! To byla alfa a omega. Ale to je vždy také zároveň sázka do loterie, protože naše zaměstnání je - nechci říci volné, ale emocí je tam daleko víc než jinde.

Jste emotivní člověk?

Ano.

Váš osudový muž života?

Pavel Vrba napsal knihu Osudoví muži Yvetty Simonové. Prvním mužem byl František Spurný - producent a ředitel Lucerny. Tento vztah mi přinesl do života další hodnotu - syna. Dalším životním momentem bylo setkání s hudebním skladatelem a klavíristou Jaromírem Vomáčkou, které však skončilo po několika letech. Spolupráce s Karlem Vlachem se vyvinula v trvalý vztah. Ale Milan Chladil byl vlastně také osudový muž. Byl to kolega, kamarád, nic víc, nic míň. Prostě jsme se spolu shodli, nejen barvou hlasu. Dosud tady nebyla taková dvojice, která by spolu vydržela zpívat tak dlouho jako my. Zpívali jsme spolu 28 let.

Narodila jste se v magickém znamení Štíra. Jaká jste?

Štír, to je samá láska! Štír je prostě znamení lásky, to je prostě tak. Nevím, jak se popsat. Ale mé krédo je být slušným a poctivým člověkem a myslím, že mi to vydrželo a vydrží. Jsem emotivní a mám ráda společnost, veselé lidi a sama jsem veselá. Mám dojem, že se moje slušnost do dnešního světa moc nehodí: Musím nejdřív obrousit hrany, abych se nějak "vešla". Možná to dělá věk? Cítím, že to předtím bylo jinak, než je to teď.

V čem?

Jinak uspořádané, s menším spěchem. Všechno se zrychluje, spěcháme, aby už to miminko bylo větší, aby už šlo ze školy, aby aby...

Být zpěvačkou, to znamená žít ve světě krásy. A krása je především krásná pleť. Jakou kosmetiku používáte?

Používám už delší dobu GERnétic. Díky této kosmetice jsem nikdy nepodstoupila žádný výraznější zákrok.

V čem je pro vás tato kosmetická značka výjimečná?

Myslím si, že je pravdivější. Protože když se řekne, že je to noční krém a že je výživný, protože já mám enormně suchou pleť, tak ten krém do rána opravdu něco udělá a já se cítím svěží.

Jaký přípravek je pro vás nepostradatelný?

Vyživující krémy a pak mé Myo myoso - to musím mít každé ráno. Krásně totiž pleť vypne. A kromě toho chodím do kosmetického salonu GERnétic. Tady si nádherně odpočinu. Druhý den pak vidím výsledek: Obličej se krásně rozzáří.

Máte nějaký rituál na zamaskování únavy?

Když mě čeká nějaké vystoupení, dám si pleťovou masku. A nohy na štokrle. Zavřu se doma, odlíčím se. Svůj věk nezměním, ale nevadí! Prožitky mi zůstaly.

Vyzařujete ohromnou energii a aktivitu. Umíte odpočívat?

Zavřít se doma a odpočívat? Ne, to nejde. Je potřeba žít mezi lidmi.

Máte krásnou postavu. Co pro ni děláte?

Denně cvičím!

Mám ráda vaši písničku Děti z Pirea...

Jé, Děti z Pirea! Mně už se teď tyhle věci zdají moc pomalé! Teď už se dělá úplně jiná muzika.

Jak vypadalo vaše ráno, když jste šla tento obrovský hit točit?

Vždycky jsem měla trému. Když bylo studio od devíti, tak už jsem vstávala v sedm, abych se vůbec dala dohromady, aby hlas začal pracovat tak, jak má. Lehce se nasnídat. Rozzpívat. Prostě se dát do formy, aby člověk přišel do studia fit.

Děti z Pirea, 60. léta. Jaká pro vás byla?

Hrozně moc jsme točili. Jezdili jsme s Karlem Vlachem a ještě jsme hostovali v divadle. Vystupovala jsem v muzikálu Hello Dolly a Milan zpíval v My Fair Lady. Práce bylo dost, ale byli jsme mladí a všechno se dalo zvládnout. Čím bylo víc práce, tím jsme byli šťastnější.

Hodně jste cestovala. Kde jste se cítila nejlíp?

Když máte úspěch a zpívá vám to, tak se cítíte dobře všude. Projeli jsme toho spoustu tady i venku a mně stačilo, když jsem si dala pyžamo na postel a v tom okamžiku jsem se v tom pokoji zabydlela. To mi zůstalo doposud. Když se povedlo představení a lidé byli spokojení, cítila jsem vlastně to největší štěstí. A moje štěstí trvalo do doby, než začalo další představení.

Měla jste trému?

Trému mám pokaždé, když jdu na jeviště, ale je to spíš pocit zodpovědnosti.

Jaká žena je podle vás krásná?

Ta, z které něco vyzařuje. I když je fyzicky krásná, musí mít ještě něco navíc.

S jakou písní jste šťastná?

S kterou jsem šťastná? Dřív jsem říkala, že je to ta, která byla právě nová. Protože každé písničce, kterou zpíváte, musíte věřit. Jinak byste ji nenazpívala a nebylo by to ono. Musím věřit, že je dobrá a že z ní bude šlágr. Díky tomu se nám velmi často podařilo, že se na písničku nezapomnělo.

Některé z nich mě provázejí celý život. Třeba Chviličku spát nebo Borůvkový koláče od Vladimíra Dvořáka a Miloslava Ducháče.

Zavřete oči - jaký verš z vaší písně se vám vybaví?

Láska je jak píseň věčně zpívaná,

vždycky moderní a stokrát ohraná...

Nezemře na nic, nemá hranic...

Řekla jste, že jste v tu písničku musela věřit. V co v životě věříte?

Věřím ve slušnost a poctivost. A tak jsem se snažila jít životem. n pr