Luděk Niedermayer: Jak dostat státní kasu nad hladinu

Podle předvolebních billboardů to tak nemusí vypadat, ale reforma naši státní kasu nemine. Neschopnost politiků dát do pořádku státní finance v době růstu, nárůst dluhu za krize a pomalejší růst, který nás teď čeká, si ji prostě vynutí. A kdo ponese její náklady? Občané. Nikdo jiný, kdo by stát z bryndy tahal, totiž neexistuje.

Všichni bychom přitom měli pamatovat na jednu věc: dojde-li v důsledku reforem k většímu než nezbytnému zpomalení ekonomiky, všichni zaplatíme účet za vysoký státní dluh dvakrát. Proto je enormně důležité, z jakého mixu konkrétních opatření bude nutná reforma složena.

Než zvýšíme daně

Jejím cílem by nemělo být "jen" navýšení příjmů státu co nejdříve, ale i nastavení takové struktury daní, která zajistí dobré fungování veřejných financí i v budoucnu. To vylučuje dosud oblíbené využívání mimořádných příjmů (z privatizace či navýšení dividend) na krytí běžných státních výdajů. Není to však jediné omezení. Ač neexistují jednoznačná doporučení, jak by daňová struktura měla vypadat, ekonomické poučky a pohled do statistik leccos odhalují.

Celková úroveň zdejšího zdanění patří k evropskému podprůměru (poslední data hovoří o zhruba 35 % složené daňové kvóty, novější odhady jsou nižší). To otevírá prostor k úvahám o růstu daní. Zvažovat je však třeba i to, že řada zemí, s nimiž vedeme "konkurenční boj", má daňovou kvótu nižší. Tudíž obezřetnost při rozsahu zvýšení daní je na místě.

Ještě zajímavější je pohled do struktury příjmů státu. Ty stojí na "neevropsky vysoké" úrovni nedaňových odvodů z mezd (sociální a zdravotní pojištění). Český stát na tyto odvody vybere zhruba o 100 miliard více, než je v Evropě zvykem.

Stranou pozornosti by neměl zůstat ani fakt, že ačkoliv česká sazba podnikové daně patří k nižším, představuje větší příjem státu, než je v Evropě obvyklé (přibližně o 50 miliard).

Proti úvahám o větším zdanění firem přitom nestojí pouze obava, že v delší časové perspektivě může znamenat vyšší podniková daň vyšší nezaměstnanost, varovná jsou i rizika spojená s nestabilitou výběru této daně, například v roce 2009 na ní stát vybral o 45 miliard korun méně než v roce 2008. A růžový není ani letošní výhled, protože kvůli poklesu marží si firmy mohou o vysokých ziscích nechat jen zdát. Navíc, mnohé z nich chrání před zdaněním ztráty z let 2008 či 2009.

Diskuse o změnách v oblasti státních příjmů by se však v žádném případě neměla omezit pouze na otázku daní a jejich sazeb.

Sociální a zdravotní odvody, které tvoří největší část příjmů eráru (loni téměř 350 miliard, proti třeba dani z příjmu fyzických osob ve výši 85 miliard), se totiž v rozporu s označením "pojištění" chovají spíše jako daně. Limity na odvody jsou nastaveny vysoko, ale "pojistné plnění" je tak radikálně kráceno, až více než pojištění připomíná sociální dávku.

Pro poplatníky je sice systém odvodů nepřehledný (zaměstnanci si neuvědomují, že i to je součást jejich "mzdy"), podnikům enormně zvyšuje náklady na zaměstnance, avšak pro politiky představuje spolehlivý nástroj, jak posílit příjmy státní kasy. Nicméně další zvýšení už tak nemalého odvodu firem za zaměstnance by nebylo ničím jiným než "nadekretováním" vyšších platů (bez ohledu, zda na to každá firma má), a tudíž by logicky šlo proti schopnosti firem lidi zaměstnávat či ty schopné lépe odměňovat.

Dalším klíčovým faktorem reforem je postoj k daňovému základu, tedy určení sumy, na niž je daň aplikována. Cesta k vyšším příjmům státu nevede totiž jenom přes vyšší daňové sazby, nýbrž i přes rozšíření daňového základu (odstranění různých výjimek či zvýhodnění). Je jasné, že tento přístup je nejen spravedlivější (obvykle jen větší, sofistikovaní či "vyvolení" plátci si takto daně snižují), ale i pro stát efektivnější (daně se snáze kontrolují a vybírají).

Než se tedy přistoupí k zásahům do výše daňových sazeb, musí se odstranit maximum takovýchto pokřivení systému. Zatímco totiž na jedné straně někdo z výjimky profituje, ostatní musejí na daních odvést o to více.

Když se trestají bohatí

Pokus o rovnou daň po česku se chýlí ke konci. K progresivní dani z příjmu, tedy přesněji řečeno s výší příjmu rostoucí sazbu této daně, se hlásí čím dál více politiků a jistou míru progrese dnes podporuje již i ministr financí. Tím však shoda končí, neb představy o tom, jak má progresivní daň vypadat, se liší.

Zatímco ministerstvo financí chce pouze odstranit zvýhodnění osob s vysokými příjmy (poté, co dosáhnou odvodového stropu, jejich zdanění klesá), levice směřuje k razantnějšímu zdanění "bohatých". Oba přístupy ale mají jednu věc společnou: státní kasu naplní jen stovkami milionů, maximálně několika miliardami korun. A je na zvážení, zda tyto peníze stojí za signál, že stát hodlá uplatnit vyšší daně na lidi, kteří obvykle pracují v oblasti s vyšší přidanou hodnotou. Neboť právě na úspěších v této oblasti bude stát budoucí prosperita naší země.

Pokud pomineme politickou dimenzi otázky daňové progrese (většina občanů s nižšími příjmy vítá vyšší zdanění bohatších spoluobčanů), je zřejmé, že využití daně z příjmu fyzických osob k podstatnému naplnění státní pokladny vyvolá potřebu nikoliv jen vysokého zdanění vysokých příjmů, ale vyššího než dnešního zdanění všech příjmů kromě těch nejnižších.

Dokonce i tato kusá fakta jasně ukazují, že než hraní si s jednotlivými sazbami daní, mnohdy s politickým kalkulem, by naší zemi více prospěla komplexní a promyšlená daňová reforma. Snaha docílit slušné zaměstnanosti a přilákat investice soukromého sektoru (bez nich ekonomika neporoste) jasně mluví proti růstu ceny práce či velkému zásahu do zdanění firem.

Čistit od základu

Vše uvedené spolu s přiznáním faktu, že v našem systému mají protipoložky odvodů pouze minimální zásluhovost (zdravotní pojištění, ale částečně i penze), podporuje myšlenku, že je třeba omezit výše těchto odvodů pro podniky a částečně je transformovat do podoby daní (u fyzických osob třeba i mírně progresivních).

Posledním, nikoliv však nepodstatným bodem reformy státních financí, by mělo být vyčištění daňového základu. To by totiž spolu s výše pospanými kroky mohlo odstranit výrazné daňové znevýhodnění zaměstnanců - a vůbec vést k vyšší stabilitě příjmů státu.

Benefity obdobně koncipovaných reforem by byly značné - zjednodušení systému, jeho větší přehlednost a zřejmě i výrazné omezení negativního vlivu nevyhnutelné reformy na náš budoucí ekonomický růst.

Luděk Niedermayer
/Autor, bývalý viceguvernér ČNB, pracuje ve společnosti Deloitte ČR/