Andrea Bernatová: Práce na Wall Street? I dvacet hodin denně

Je jí dvacet osm a pracuje ve firmě, která ve Spojených arabských emirátech investuje peníze pro vládu emirátu Abú Dhabí. Víc o tom říct nemůže, zavázala se k tomu ve smlouvě. Tuhle práci našla, když ji po čtyřech letech propustili kvůli krizi z Blackstone Group na Wall Street. Andrea Bernatová je kosmopolitní každým coulem. Hledá-li práci, sleduje nabídky v Pekingu, New Yorku, v Moskvě či Praze. Vystudovala politické vědy na Harvardu. Za rodiči se vrací do Hradce nad Svitavou na Pardubicku. O kariéře říká, že možné je vše, ale není to zadarmo.

HN: Jak se pracuje na Wall Street?

I dvacet hodin denně. Je tam neuvěřitelný tlak. Říct, že něco neumíte, neexistuje. Během čtyř let práce tam musel jít osobní život stranou.

HN: Co pomůže, že to vydržíte?

Musí vás to bavit. Prostředí je to brutální, náročné na psychiku i fyzičku, máte obrovskou zodpovědnost. Pracovali jsme na multimiliardových transakcích. Měla jsem chvíle, kdy jsem si říkala, že už nemůžu. Ale nevzdala jsem to.

HN: Jaké tam panují vztahy?

Mezi lidmi je velká soutěživost. Když ale trávíte s kolegy tolik času, musíte být tým. Zůstáváte v práci do pěti do rána, takže si vybudujete také přátelství. Je dobré si tím projít na startu kariéry, kdy je člověk "hladový".

HN: Když přišla krize, neuškodilo vám, že nejste Američanka?

V době, kdy se na Wall Streetu propouštělo, jsem cítila, že je pro cizince těžší se tam udržet. Přestože jsem měla u Blackstone dobré výsledky a byli se mnou spokojeni, přišla jsem o práci kvůli kvótám na víza. Nebyla jsem v tom výjimka.

HN: Co vás napadlo, když jste se dozvěděla, že vás propustí?

Byl to šok. Viděli jsme, co se děje, o práci jsme se báli všichni. Musím přiznat, že ze začátku jsem se trochu litovala, ale rodiče a kamarádi mě podrželi. Přišlo to však, když jsem si říkala, že už nemám kam postupovat, že jsem hodně vysoko. A najednou jsem byla bez práce. Když se na to dívám s odstupem, jsem i za tuto zkušenost velmi vděčná.

HN: Proč?

Pokořilo mě to, což se ukázalo jako zdravé. Zjistila jsem, že člověk musí být opravdu velice flexibilní a schopen vyrovnat se s každou situací, která je před něj postavena. Špatné situace mě často posunou dál než hodně malých úspěchů.

HN: Kde jste hledala práci?

Měla jsem výhodu, že jsem nebyla tak fixovaná na USA jako američtí kolegové, kteří se ocitli ve stejné situaci. Díky tomu se mi otevřely nové příležitosti. Hledání práce bylo opravdu vyčerpávající, denně jsem absolvovala třeba deset pohovorů. Práci jsem hledala od Londýna, přes Čínu samozřejmě až po Prahu. Nakonec jsem zakotvila ve Spojených arabských emirátech. Pracuji teď pro firmu investující peníze vlády emirátu Abú Dhabí. Blíže se však k tomu nemůžu vyjadřovat.

HN: Jaký byl vlastně začátek vaší kariéry?

Když mi bylo asi třináct, dozvěděla jsem se o švýcarské prestižní Aiglon College. Velmi se mi zalíbila představa, že bych tam také studovala. Jedinou bližší informaci, kterou jsem tehdy věděla, bylo, že se tam vyučuje v angličtině. Kvůli tomu jsem se pak ve čtrnácti rozhodla, že se půjdu nejprve naučit anglicky do USA. Rodiče se nejdříve zasmáli, ale pak svolili pod podmínkou, že si na pobyt v Americe seženu částečně peníze. Podle mě si mysleli, že mě to zastaví. Já ale sedla na kolo, začala objíždět okresní podnikatele a žádala je o sponzorství.

HN: Co na to říkali?

Někteří se na mě dívali opravdu jako na exota. Nebylo to vůbec jednoduché postavit se ve čtrnácti před čtyřiceti-, padesátileté podnikatele a žádat o peníze s tím, že chcete něco dokázat. Téměř po půl roce se našlo pár lidí, kteří ve mě věřili, a peníze jsem postupně sehnala.

HN: Jak se vám je podařilo přesvědčit, co jste jim říkala?

Úplně přesně si to nepamatuji. Vím, že to bylo něco ve smyslu, že chci něco dokázat, využít příležitostí, které jsou a které mnoho předešlých generaci nemělo. Je dost možné, že je přesvědčila moje vytrvalost.

HN: Co na to říkáte, když se na to díváte s odstupem?

Byla to úžasná lekce. Naučilo mě to už tenkrát, že když něco chci, musím pro to něco udělat. Člověk by se neměl vzdávat svých snů. Musíte být pozitivní osobnost, a když někdo řekne ne, zkoušejte to znovu. Každý si může najít tisíce výmluv, proč nebýt úspěšný. Nerozumím steskům, že něco nejde.

HN: Jak pokračovala vaše cesta?

Paradoxně kvůli tomu, že jsem strávila rok v USA, jsem nedostala školné na zmíněnou školu ve Švýcarsku. Jednou z podmínek přijetí totiž bylo: nepobývat delší čas v anglicky mluvící zemi. Opět to chtělo výdrž, takže jsem téměř rok snad každý týden psala dopisy řediteli vysněné školy. Výsledkem bylo, že jsem se ocitla mezi dětmi z královské rodiny Saudské Arábie nebo z bohatých indických rodin.

HN: Co jste řediteli psala?

Něco v tom smyslu, že budu nejlepší studentka, kterou kdy měl. Že nebude litovat, když mi dá stipendium. A asi tak dva týdny před zahájením školního roku jsem mu po sérii dopisů zavolala, že nasedám na autobus a v první den školy mě tam mají.

HN: Byla jste vždy dychtivá, nebo vás tak "nakopl" první pobyt v USA?

Těžko odpovědět. Dychtivost by se ve mně asi stejně probudila, ale ta Amerika, to co jsem tam zažila, podpora americké rodiny, u které jsem bydlela a přátel, to asi uspíšily.

HN: Co vám nakonec dalo studium ve Švýcarsku?

Chtěla jsem dokázat, že si stipendium zasloužím. Studium jsem měla zaměřené na historii, matematiku, ekonomii a němčinu. Snažila jsem se využít maximálně toho, co škola nabízela. Zúčastnila jsem se řady mezinárodních akcí, byla jsem členkou různých expedic, pořádaly se tam i semináře leadershipu. Na takové škole se rozvíjí celá osobnost, nezískáváte jen vědomosti. Získala jsem tam zkušenosti, které mi pak pomohly dostat se na Harvard.

HN: Jaké je to na Harvardu?

Setkáte se tam s top odborníky z celého světa. Je tam obrovská koncentrace nejtalentovanějších mladých lidí. Je důležité mít kolem sebe takové, kteří nemají omezený pohled na věc. Vím, jak se rozhoduje v top firmách. Až několik odlišných pohledů dá nejlepší výsledek. Akceptovat názory druhých a mít otevřený pohled na svět, je možná cennější než akademické vzdělání.

HN: Co člověku zajistí studium na Harvardu?

Pootevře dveře, ale nic nezaručí.Dostat se na Wall Street bylo i s Harvardem těžké. Třeba přijímací řízení do Blackstone mělo dvacet kol.

HN: Co je třeba k úspěchu?

Dřina. A myslím, že je důležité, vracet také to, co vám bylo dáno.

HN: Jak vracíte?

Například Aiglon College pomáhám s její prezentací ve světě a jsem jeden ze zakladatelů fondu na školné. Jako absolventka Harvardu jsem jedna z těch, kteří dělají přijímací pohovory se zájemci o studium. A pak se taky snažím říkat lidem, že všechno je možné. Chci je motivovat. To je mnohdy to nejdůležitější.

Andrea Bernatová, 28 let

Absolvovala internátní školu Aiglon College ve Švýcarsku. Pak vystudovala politické vědy na Harvardu v USA. Během studií pracovala například jako stážistka v Kanceláři prezidenta ČR a také na projektu pro Světovou banku ve Washingtonu D.C. V letech 2005 až 2009 byla analytičkou u Credit Suisse a Blackstone v New Yorku. Nyní pracuje v investiční firmě ve Spojených arabských emirátech.