Váš dopis mě zanechal v pesimistické náladě. Akademie věd je ztělesněním jednoho z nejneprůhlednějších prostředí a redukce jejích členů pomocí instituce manželství je více než záhodná. Pokud se toto nepodařilo podchytit, je optimální, aby oba manželé pracovali na jiném pracovišti.
Jenomže na taková doporučení už je poněkud pozdě. Vy a váš muž jste se ocitli v ošidné situaci, ze které nemůže vzejít nic dobrého.
Říkáte, že potřebnou kvalifikaci máte oba, avšak byl to on, kdo se automaticky přihlásil. Vaše manželství tedy stojí na předpokladu, že je to jeho kariéra - a jeho ego, jemuž se bude vždy všechno podřizovat. Na tom není nezbytně nic špatného, koneckonců tenhle systém je odzkoušený staletími. A pokud jste s tím stavem spokojená, tím lépe. Jenže proč vás tedy nutí, abyste se na konkurz také přihlásila? Byl by opravdu tak neskonale šťastný, kdybyste to místo získala? Anebo vás nutí spíše proto, aby měl jen alibi? Možná vás povzbuzuje, protože má pocit, že byste to místo stejně nezískala.
Vaše úvaha je ale poněkud rozdílná. Vy si myslíte, že vaše šance jsou stejně vyrovnané. Jinými slovy, považujete se přinejmenším za stejného odborníka v oboru, jako je váš manžel.
Jestli jste si to myslela vždy a držela dlouhou dobu pusu, bylo by dost nerozvážné z ničeho nic s tím vyrukovat. Přihlásit se na konkurz by byl čistý nerozum.
Jenže nepřihlásit se, to by bylo ještě horší. Nebo se dokážete vyrovnat s pocitem ukřivděnosti, kdybyste se dál stále držela stranou? Ten pocit je totiž nejjistějším způsobem, jak zničit vaše manželství. Je to mnohem horší než se dotknout jeho ega.
Ta nejhorší manželství, o nichž vím, jsou ta, kde žena sedí sama doma každý večer s lahví vína a užírá se pocitem, kam to jen mohla dotáhnout, kdyby svou kariéru neobětovala manželovi.
Lucy Kellaway,
poradkyně Financial Times
