Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jako by chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemilují bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je - aspoň jak jim se zdá - přehlížejí.
V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.
(Přednáška na Konferenci o nenávisti - 1990)
