Národ. Hrdý, svůj, a přece evropský

Střední Evropa nebyla nikdy místem idylického soužití národů a národností. Druhá světová válka a potom čtyři desetiletí socialismu ale dramaticky proměnily vztah národů k sobě samým. Z národní hrdosti se stalo na jedné straně strašidlo, které se hodilo komunistům usilujícím o vytvoření "nového člověka", na druhé straně sloužila národní hrdost jako ostří nacionalistického kopí. Se vstupem do Evropské unie a Severoatlantické aliance dostaly národy střední Evropy historicky ojedinělou možnost: v situaci geopolitického bezpečí a dlouho nevídané hospodářské prosperity využít národní hrdost ve společném evropském projektu, a znásobit tak svůj vliv navenek i posílit kolektivní sebevědomí uvnitř. Tuto šanci ve střední Evropě však plně využívají jen Poláci, hrdí na svoji minulost a aktivně spoluutvářející současnost. Maďaři jsou historicky zahořklí a Češi a Slováci, jak ukazují průzkumy, prožívají deziluzi. Ze sebe samých a z problémů, které se po dvaceti letech života ve svobodě nakupily.