Základy politického šovinismu

Billboardová společnost Bigmedia rozjela před několika lety reklamní kampaň na mléčný výrobek Tučňák. Kampaň byla úspěšná, po měsíci značku znalo 37 procent lidí, drtivá většina respondentů si pochvalovala, že se výrobek báječně hodí pro děti. Vtip byl v tom, že šlo o fikci; žádný Tučňák neexistoval. K tomu, aby se stal reálným, stačilo 50 bigboardů a dvě řady citylightů.

V letošních volbách se děje něco podobného. Andrej Babiš dokázal masivní kampaní za využití neomezených zdrojů přesvědčit voliče, aby chtěli jeho produkt bez reálného obsahu. Aby volili stranu, která do posledních dní neměla (alespoň v Praze) žádný program, která postrádá ideové zázemí, která nemá sebevědomé kandidáty, jen figurky naučené fungovat podle manuálu. Aby volili partaj postrádající vše, co tvoří obsah politiky, prodávající místo něj našlehané pusto prázdno. Značná část lidí je, zdá se, s nabízeným NIC spokojena. Prostě jim chutná.

Připusťme, že prázdnota není exkluzivní záležitostí Babišova hnutí ANO. V dobré paměti máme kandidáta na pražského primátora za TOP 09 z minulých voleb Zdeňka Tůmu, který si "bral Prahu na triko". Když došlo na podstatu, program, ukazovalo se, že pod trikem dohromady nic nemá. A nakonec, když měl pracovat v opozici, ukázalo se, že ve skutečnosti nemá Prahu ani tak na triku, jako spíš na háku. Příběh to byl mrzutý, až trapný a Babišova Adriana Krnáčová jako by nyní sehrávala jen jeho coververzi. Jenže problém ANO je mnohem hlubší.

Babiš vyprázdnění politiky nereplikuje, jde nepozorovaně na novou úroveň. Od probíhajícího firemního řízení státu v těchto volbách postupuje k pokusu o firemní řízení celé společnosti. Kandidáti jsou vybíráni a lustrováni personalisty, přenastavováni do zaměstnaneckého módu (nemyslete, jeďte podle manuálu). Voliči jsou laděni do módu pasivně zákaznického (neptejte se jak, prostě to zařídíme). Už z etymologie je zřejmé, že Babišova "prostěkampaň" chce proměnit společnost v houfec prosťáčků, se kterými se na jedné straně lépe pracuje, na straně druhé se jim lépe cokoli prodává. Jak říkal George Orwell - v nevědomosti je síla.

Je jasné, že hlavními protivníky tohoto systému jsou sebevědomí (a nezkorumpovaní) politici a zvídaví voliči. Tyto volby dají mimo jiné odpověď na otázku, jestli se jich ještě v Česku dostává. Zdálo by se, že je důvod k optimismu. V komunálních volbách kandiduje rekordní počet lidí (234 tisíc), ve většině měst nejvíce stran v historii (v Praze 32). Jenže daleko spíše než o vzepětí občanského sebevědomí a odpovědnosti jde jen o další aspekt probíhajícího vyprázdnění politiky. Snížení osobnostních standardů až na samé dno, které vidíme u některých Babišových politických zaměstnanců, vede nutně z druhé strany k tomu, že nakonec převládá pocit, že politiku může dělat každý, hlavně když není politik. Dovedením tohoto trendu do důsledků je skupina děvčat kandidujících v Litvínově pod heslem "Otevřená radnice vyšpulená zadnice", které nás zároveň mimoděk informuje o destinaci, ve které může příběh vyprazdňování politiky skončit.

Vážně hrozí, že se jednotliví "politici" postupně stanou pouhým ornamentem či maskovacím nátěrem na čemsi, co už nebude tak úplně liberální demokracií. Techniku proměny můžeme dobře sledovat třeba na Babišově pražské kandidátce do Senátu Lauře Janáčkové. Její kampaň vedená pod heslem Láska, sex a politika předvádí pokleslou reklamní techniku, kdy zobrazovaný objekt nemá s podstatou nabízené služby nic společného, je jen dráždivý, vyvolává emoci. Asi jako když umístíte vysvlečenou silikonovou blondýnu na billboard automyčky. Jenže ve skutečnosti je to ještě horší. Automyčka nakonec alespoň umyje auto, Janáčková nabízí jen prázdnotu, která bude nakonec zákonitě něčím zaplněna. Čím? Prostě něčím. Něčím od Babiše.

Spisovatel Josef Hausmann napsal v provokativní knize "Základy mužského šovinismu", že nejhorší situace ve vztahu nastává, když žena nutí muže, aby se účastnil jejího "neprogramu". Nic od ní nemá chtít, sám nesmí vyvíjet žádnou aktivitu, má být spokojený s její pouhou přítomností. Něco podobného po nás chce nyní Andrej Babiš. Možná je čas na politický šovinismus, který řekne jeho programové nepolitice (či chcete-li neprogramové politice) zřetelné ne.

Otázkou je, zda už není pozdě. Uvidíme o víkendu u voleb.