Nekrolog: Ladislav Chudík aneb Doktor Sova byl předurčen k noblese

Televize je mocné médium. V životě, na jevišti i před kamerou charakterní slovenský herec Ladislav Chudík, který včera zemřel, o tom věděl své. Desítky jeho divadelních, filmových či televizních rolí lze položit na jednu misku vah a ani tak nepřeváží tu roli jedinou, seriálovou, nejpopulárnější. Doktora Sovu z Dietlovy Nemocnice na kraji města. Přitom se k roli dostal smutnou náhodou − převzal ji po Karlu Högerovi, který v začátcích natáčení populárního seriálu zemřel.

Pro znalce však Chudík vždy znamenal především divadelní legendu. Sedmdesát let zůstal věrný jediné scéně − Slovenskému národnímu divadlu. Když loni slavil významné jubileum, stálo na panelech v budově domovského divadla velkým písmem: "Devadesát roků na světě, sedmdesát roků ve Slovenském národním divadle."

Pro slovenské divadlo byl Chudík významnou postavou, srovnatelnou v českém kontextu například s Radovanem Lukavským − stejně jako on také prakticky celý svůj herecký život působil jako pedagog, nejdříve na bratislavské konzervatoři a od šedesátých let na VŠMU.

Chudíkův noblesní a kultivovaný herecký projev se opíral o intelektuální analýzu a předurčoval ho k rolím silných, na své důstojnosti si zakládajících mužů. Takovým byl například v osmdesátých letech tvrdý a neústupný Naci Glembay ve strhující inscenaci hry Miroslava Krleži Páni Glembayové, kde byl Chudík spoluhráčem Emílie Vášáryové a Martina Huby. V devadesátých letech pak nezapomenutelným způsobem ztvárnil roli Gajeva v Čechovově Višňovém sadu. Postavu sebedojímavého starce, který žije vzpomínkami a za žádnou cenu si nechce připustit skličující realitu, zvládl s neokázalým humorem a nadhledem.

Ve filmu často vystupoval v rolích historických hrdinů, například jako Komenský, ale též v roli generála Ludvíka Svobody. Ke stáru dostal dvě − zpětně viděno až symbolické − příležitosti se s minulostí vyrovnat.

V divadelní Tančírně coby číšník obsluhoval hosty, zatímco za okny se míhaly dekády minulého století a měnily se nejen nálady, ale též režimy. Hra inspirovaná stejnojmenným film Ettora Scoly má za sebou 250 repríz a hrála se přes 13 let. V představení, které se "protančilo" slovenskými dějinami 20. století, představoval s životem vyrovnaného starého muže, který s nadhledem přijímá historické zvraty i lidské slabosti.

Čeští diváci si však Chudíka z posledních let mnohem lépe pamatují z role výrazně menší. Film Kawasakiho růže Jana Hřebejka znamenal významný obrat k vážnějším dramatickým polohám pro samotného režiséra a Chudík ve vedlejší roli disidenta a estébáka v jedné osobě na malém prostoru plně zúročil schopnost vytvořit dramatickou situaci jen za pomoci hlasu a několika výrazů ve tváři. Za roli získal Českého lva.

V Kawasakiho růži Chudík v úloze charismatického Pavla Joska ztělesňuje jeden z velkých rozporů českých, potažmo československých dějin − jednoho z těch lidí, které se nedaří zaškatulkovat ani na jednu, ani na druhou stranu barikády. Mezi hrdiny a těmi, jimž patří jen opovržení, totiž existuje plejáda těch, kteří se ocitli v těžké situaci. A komu náleží je soudit?

Právě Ladislav Chudík v této roli zúročil kromě talentu i "schopnost klamat tělem". Dobrácký, důstojný milovník poezie se v závěrečných scénách chystá recitovat Skácela a vlastně se divákům opět stane totéž, co v případě Nemocnice na kraji města. Mají podvědomě nutkání ztotožnit si herce s postavou, kterou hraje. To se obvykle stává pouze těm, kteří umí být přesvědčiví.