Na syndrom vyhoření platí odpočinek a terapie, někdy dlouhodobé

Manažerka jedné velké české firmy se jednoho rána probudila a zjistila, že se jí nechce do práce. A to tak moc, že nemohla ani vstát z postele. Dáma, pro kterou bylo její zaměstnání vším, pak rok nemohla jít do kanceláře. Dostihl ji syndrom vyhoření. "Člověk to hned spolehlivě nepozná. Na rozdíl od USA u nás nemáme pro syndrom vyhoření kategorii, není to diagnóza," říká klinický psycholog Michal Koliba.

HN: Je syndrom vyhoření důvodem k výpovědi?

Určitě. Pokud už se opravdu jedná o syndrom vyhoření, pak by o tom měl člověk minimálně uvažovat. Syndrom se vyvíjí dlouho. A když přeroste určitou hranici, pak je léčba velmi zdlouhavá.

HN: Jak člověk pozná, že mu syndrom vyhoření hrozí, nebo dokonce že už je tady?

Spolehlivě se to hned nepozná. U nás nemáme pro syndrom vyhoření kategorii, není to přímo diagnóza. Ale je celá řada diagnóz, které se mohou objevit v souvislosti s prací a mohou svědčit o tom, čemu říkáme syndrom vyhoření. Když člověk začne být podrážděný, alergický na cokoliv, co souvisí se zaměstnáním, když ho myšlenky na práci naplňují úzkostí, když kvůli pracovním úkolům trpí nespavostí. Pak s největší pravděpodobností už trpí nebo je ohrožen syndromem vyhoření.

HN: Známe ale příklady lidí, které jejich práce zcela naplňuje, uspokojuje, kteří prací žijí. A přesto jednoho dne zjistí, že už dál nemohou. Jak je to možné?

To je velmi individuální. Znám totiž na druhou stranu lidi, kteří mají práci hodně vysoko v hodnotovém žebříčku, a přesto u nich k syndromu vyhoření nikdy nedojde. Své pracovní nasazení dokážou účinně kompenzovat jinými aktivitami, nejčastěji sportem. Nebo v rodinném zázemí. Pokud si ale člověk nechá život zcela zahltit prací, pak má nakročeno k tomu, aby se u něj syndrom vyhoření objevil.

HN: Kdy by tedy měl začít být ve střehu?

Velmi často to začíná nespavostí. Podrážděností, poruchami koncentrace, dlouhodobou ztrátou nálady a životního smyslu. Člověk má pocit, že ztratil důvod žít. Bývají to psychické potíže, které prožívali lidé i v minulosti, kdy se ještě o syndromu vyhoření ani nemluvilo. Zmiňovat se začal až v sedmdesátých letech minulého století. V USA je uznán jako nemoc z povolání. A protože už dobře víme, že psychika souvisí i s naším fyzickým stavem, mohou se časem objevit psychosomatické potíže, jako žaludeční problémy, kožní alergie, dokonce onemocnění srdce a podobně.

HN: Když neexistuje diagnóza syndromu vyhoření, je možné jej vůbec léčit?

I když nemáme tuto diagnózu v mezinárodní klasifikaci nemocí, vyskytují se tam její průvodní jevy jako porucha přizpůsobení, akutní reakce na stres a podobně. A ty léčit umíme. Každopádně bych doporučoval, aby člověk s příznaky syndromu vyhoření vyhledal co nejdříve odbornou pomoc.

HN: Potřebujeme ke specialistovi doporučení od praktického lékaře?

Pomoc klinického psychologa může dnes pacient vyhledat sám, i bez doporučení. Dostupnost této péče je poměrně dobrá. Psycholog se nejprve pokusí diagnostikovat problém. Musí zjistit, zda potíže, které pacient udává, souvisí s prací, nebo s něčím jiným. Mám v paměti příklad pacientky, u které to vypadalo na syndrom vyhoření. Postupně jsme ale zjistili, že příčina jejích potíží se vztahovala k jejímu hlubšímu problému z dětství. Podařilo se nám problémy překonat díky terapii. A přitom mohla v klidu zůstat v zaměstnání.

HN: V čem spočívá léčba? Předepíšete pacientovi i medikamenty?

Psycholog léky nepředepisuje. Když jsou ovšem symptomy natolik vážné a obtěžující, že je třeba nějaká medikace, tak odešlu pacienta k některému psychiatrovi, který stav posoudí a případně nasadí i nějaká moderní antidepresiva, léky proti úzkosti, léky na spaní. Ty ale často neřeší příčinu, pouze odstraňují symptomy. Konkrétně u syndromu vyhoření je mnohem úspěšnější psychoterapie. Nejhorší jsou stavy, jimž nerozumíme, stavy úzkosti, které si třeba nedokážeme spojit s něčím konkrétním, například s prací. Člověk může mít pocit, že ho práce baví a že symptomy, které pociťuje, s ní nijak nesouvisí. A přičítá je něčemu jinému, třeba krizi středního věku. Když ale příčiny svých potíží pojmenuje, porozumí jim, tak je dokáže lépe řešit.

HN: U koho se syndrom vyhoření vyskytuje nejčastěji?

Literatura říká, že náchylnější jsou pomáhající profese, což jsou mimo jiné i psychologové. Ale také lékaři, pracovníci v sociálních službách, lékaři. A dnes už i některé typy manažerů. Často je to problém nováčků v těchto profesích. Jedná se o profese pracující s lidmi. Jejich představitelé se někdy příliš ponořují do problémů druhých, mnohdy na vlastní úkor. Někdy se nezvládnou dostatečně vyhranit vůči druhým lidem, udržet potřebnou duševní hygienu. Hovoří se až o syndromu pomáhajících profesí. Jedná se o nutkavé pomáhání druhým na úkor vlastních potřeb. V takových případech vesměs bývá příčinou nezpracovaný vlastní problém. To je velmi nebezpečné, takoví lidé vyhoří velmi rychle. Pamatuji si jednu pacientku, které zemřela maminka na rakovinu a ona šla pracovat do hospice. Svou práci psychicky nezvládala. Terapií se nám podařilo odhalit souvislost, a musela své zaměstnání opustit. Nadále pracuje v sociálních službách, ale na citově méně exponované pozici. Rizikovou skupinou jsou i lidé, kteří mají sklony k perfekcionismu. Chtějí být ve všem stoprocentní, ve své práci i doma. Pro firmy mohou být velmi žádoucí, protože takový člověk ze sebe vydává maximum. Ale jednoho dne vyčerpá svou energii. Čím má člověk větší potřebu uspět, čím je práce výše na jeho žebříčku hodnot, tím je ohroženější. Každý by měl proto mít více životních pilířů než jen práci.