Výstava ve vídeňském Mumoku zve do 90. let, kdy se divák zapojoval do umění

V 90. letech galerie prožívaly nebývalý boom. Umělecká bienále i trhy s uměním nabývaly na významu a galerijní instituce se proměňovaly z knihoven či archivů do podoby připomínající spíš nákupní centra či zábavní parky. Vídeňská galerie Mumok se svou nynější výstavou nazvanou Vystavit, ukázat, demonstrovat, informovat, nabídnout vrací na počátek 90. let a zve diváky zpátky do archivu. Nebo spíš do fascinující laboratoře.

V době sociálně-politických změn se hojně diskutovalo také o společenské roli uměleckých institucí. Po 80. letech, v nichž ve světě umění výrazně dominovaly tradiční objekty, přišla kritika stávající umělecké praxe. Funkce galerie byla rozebrána na prvočinitele a divák byl vyzván, aby se aktivně zapojil.

Při troše štěstí se lze v Mumoku s uměním setkat už v šatně. To když se odsud vynoří muž oděný pouze v lesklých stříbrných šortkách a vyráží do výstavních prostor. Jde o součást díla Félixe Gonzáleze-Torrese nazvaného Untitled (Go-go Dancing Platform).

Po většinu času dílo sestává pouze z vyvýšeného čtvercového pódia lemovaného svítícími žárovkami. Na pět minut během každého dne se na něm však objeví tanečník a provede kratičkou performanci. Neohlášený, jako upomínka, že umění není předmětem navěky zakonzervovaným mezi čtyřmi stěnami muzea.

Výstava ve vídeňském Mumoku zve do 90. let, kdy se divák zapojoval do umění

Dalších 10
fotografií

Gonzálezovo-Torresovo dílo Untitled (Loverboy) připomíná minimalistické sochy tvůrců 70. let. Kvádrovité předměty na zemi však jsou ve skutečnosti stohy papíru, z nichž si návštěvník může nějaký odebrat. Stává se tak − jediným pohybem, bez nutnosti disponovat obřím finančním obnosem − sběratelem umění.

Výstava rozdělená do tří pater sestává z obrovského množství různých dokumentů, instalací, videí, ale také časopisů a fanzinů, které v době obracející se proti velkým kamenným institucím hrály ve světě umění podstatnou roli. Celé horní patro se studijními stolky a kovovými regály na první pohled připomíná archiv.

Tento dojem umocňují i některé vystavené objekty, například skříň plná sklenic se zakonzervovanými mořskými tvory. Jde o součást díla Marka Diona, který rád využívá vědecké či archeologické postupy. Jeho instalace však připomínají spíš zvláštní kabinety kuriozit a ptají se po hranicích mezi objektivní vědeckou metodou a iracionálními vlivy.

"Úkolem umělce je jít proti srsti dominantní kultury," říká Dion a jeho motto platí pro velkou část tvorby prezentované v Mumoku. Díla připomínající klasické formy, jako je socha či malba, zároveň jejich roli napadají.

Instalace ironicky nazvaná Američané sestává z pěti set číslovaných knih, které si mohou návštěvníci koupit. Ale obsahuje také pět obrazů potažených bílým plátnem, opřených v rohu galerie. Jejich rozměr představuje "ideální velikost", kterou umělcům doporučují obchodníci jako nejlepší z hlediska potřeb trhu s uměním.

Překračování národních hranic, kritika kulturní nadvlády i společenská kritika stále ovlivňují podobu uměleckého provozu. Po opuštění vídeňské "umělecké laboratoře", v níž by šlo strávit desítky hodin, se lze o vlivu 90. let na dnešek snadno přesvědčit. Stačí zajít do vedlejší Kunsthalle Wien na výstavu Political Populism.

Ta se dotýká nomádské povahy dnešní Evropy i podob populismu ve světě. Lze na ní vidět též instalaci Eat Drink Art Business obsahující zlatou tapetu s motivem vídeňského řízku od umělce Jun Yanga, který se podílel na konceptu jedné z nejstarších asijských restaurací ve Vídni zvané Ra'mien.

Yang hledá vztah mezi uměleckými institucemi a byznysem, překračuje hranice národů a jejich kulinářských specialit, ale také hranice mezi galerií a jídelnou. Řízek se salátem už po návštěvě této výstavy nikdy nebude chutnat stejně.