Zvykem proti spektáklu násilí

Mám výčitky svědomí. Kvůli těm čtyřiatřiceti mrtvým a desítkám zraněných na bruselském letišti a v metru. Stydím se za to, že mě ta zpráva nezvedla ze židle a že jsem neběžel křičet z okna, že "takhle to dál nejde!".

Nebušil jsem pěstí do zdi ani nebrečel jako tehdy, když padaly věže na Manhattanu a kouřilo se z londýnského metra nebo krutě střílelo v pařížském klubu. Nebyl to šok a překvapení. Byla to jen jedna z dalších zpráv, která vlastně dlouho připravená ke vstupu do reality visela ve vzduchu.

Bylo to násilí, jež jsme podvědomě očekávali, vědomi si toho, že někde kolem nás tady je. Že se mu dost dobře nedá bránit, protože sebevražedný atentátník není k uhlídání. Že přijde. I když jsme věřili, že se mu dokážeme vyhnout, že nám osud pomůže, abychom na místě činu nebyli právě my.