Nizozemec Warmerdam je divný režisér, jeho nový coenovský film nemůže být jiný

Příznačně na apríla se dočká české premiéry novinka nizozemského režiséra Alexe van Warmerdama nazvaná Schneider vs. Bax. A ještě příznačnější je, že se tak stane na úvod nového festivalu pojmenovaného Divná Evropa, který se uskuteční o tomto víkendu v pražském kině Oko.

Přízvisko "divný" charakterizuje Warmerdamovu tvorbu asi nejvýstižněji. Divadelník a malíř, který se ve třiatřiceti letech stal i filmařem, podniká v každém ze svých devíti snímků radikální útok na zavedené žánry a černý humor tu nezná hranic.

Přesto se režisérův předchozí film, absurdní thriller Borgman z roku 2013, dostal jako první nizozemský titul od roku 1975 do hlavní soutěže festivalu v Cannes. Warmerdam se tak nachází v pozici jakéhosi "vykloubeného klasika", který svým dílem neustále podkopává divácká očekávání a tradiční hodnoty, ale zároveň vylepšuje postavení Nizozemska na filmové mapě.

Francouzský režisér Jean-Luc Godard kdysi pronesl, že k tomu, abyste natočili film, potřebujete pouze dívku a zbraň. Obojí se ve Warmerdamově novince, pojednávající o střetu dvou nájemných zabijáků, vyskytuje v hojné míře. Ale od mnoha jiných filmů na podobné téma ji odlišují dvě věci: krajně neobvyklý způsob vyprávění a prostředí, v němž se děj odehrává.

Nizozemec Warmerdam je divný režisér, jeho coenovský film nemůže být jiný

Dalších 7
fotografií

Schneider vs. Bax je směsicí thrilleru, komedie a westernu a jako všechny Warmerdamovy filmy začíná nenápadně, spořádaně a zcela všedně − scénou ze šťastného rodinného života. Brzy se však ukáže, že domácí idyla skrývá trhlinu. Hlava Schneiderovy rodiny si musí od příprav narozeninové oslavy dvou blonďatých holčiček odskočit do práce. Zakázka zní: zabít spisovatele jménem Ramon Bax.

A tak se Schneider vydává doprostřed bažin a rákosí, kde stojí na samotě domek, v němž bydlí mnohem méně idylický otec Bax. Zbytek filmu zůstává ponořený ve fotogenickém močálu, kam přijíždějí různí členové Baxovy dysfunkční rodiny a rozvracejí zabijácké plány, které už samy o sobě připomínají spíše parodii na kriminální thriller než napínavou podívanou.

Warmerdamovy filmy byly kritikou přirovnávány ke snímkům Davida Lynche i Luise Buñuela. A podle zahraničních recenzí je Schneider vs. Bax režisérův nejvíce coenovský snímek. Nepochybně lze vidět určitou spřízněnost s dílem bratří Coenů v satirickém vykreslení temných, amorálních postav i v práci s rolí náhody ve vyprávění. Ale Warmerdam je v amorálnosti mnohem důslednější.

Žádné postavě z filmu Schneider vs. Bax nelze fandit. Schneider si doma hraje na rodinné štěstíčko, ale živí se jako zabiják a Bax se baví se svou depresivní dcerou zcela neskrytě o tom, ať mu nevyčítá kokain a trávu, že on jí také nevyčítá müsli. A navíc flintu pod verandou svého domu rozhodně nemá schovanou kvůli lovu divokých husí.

Střet titulních hrdinů symbolizuje souboj dvou konceptů rodinného soužití: vyumělkované dokonalosti života v domečku pro barbíny a dysfunkčního třígeneračního pekla, kde by otec, děd a dcera mohli soutěžit o titul nejvyšinutějšího člena rodiny.

Warmerdam opět nezapře svou divadelní a výtvarnou minulost. Scénu kolem ústředního domku vystavěl s detailní pečlivostí a snímá ji v jasných obrazech, kdy nízko postavená kamera připomene americké westerny. Navzdory prozářenému vizuálu se však divák Warmerdamovou novinkou brodí podobně jako postavy okolními mokřady k neveselému konci.

Oproti nihilistickému Borgmanovi tu lze sice nalézt záblesk opravdového mezilidského pouta, avšak pouze uprostřed zneužívání, krve a smrti. A ačkoliv jde v mnoha ohledech o grotesku, v nadsázce, leč silně kriticky vypráví o smutném světě kolem nás. V něm je na výběr jen mezi životem v reklamním katalogu či v kolotoči depresí a drogových raušů.