Na cestě z českého Sin City

Česko má pověst evropského Sin City. Při pohledu zvenku stojí na třech pilířích: levný alkohol, levné holky a blikající herna na každém rohu. Pohled zevnitř, upřímně řečeno, o moc odlišnou perspektivu nenabízí. Nutno proto přivítat každý náznak, že stereotyp Divokého středovýchodu nemusí fungovat na věčné časy. Nový zákon o regulaci hazardu takovým náznakem je. Zdejšímu hazardnímu peklu konečně škrtí hořáky natolik, že se čerti začnou přinejmenším nespokojeně ošívat. Dobře jim tak. To ale neznamená, že se nedalo a nemělo přiškrtit ještě více. Změkčení regulace na poslední chvíli naznačuje, že čerti nespali a musí se s nimi dál počítat. Další kolo střetu o podobu Česka na sebe nedá dlouho čekat.

Předně je ale třeba říci, že protihazardní zákon je skutečnou civilizační změnou. Blikající automaty zmizí z hospod, obce si budou moci rozhodnout, kolik heren na jejich území bude a jestli vůbec nějaké chtějí. V automatech nebude možné prohrávat sociální dávky. A tak dále. Skončí praxe, kdy s tichým souhlasem nebo rovnou s požehnáním ministerstva financí vznikala stále nová a nová minová pole, ve kterých vybuchovaly životy zbloudilých nešťastníků. Definitivně jsme snad překonali primitivní představu, že pokud se někdo zdravotně, sociálně a obecně lidsky ničí, je to jen a jen jeho problém, na kterém může kdokoliv zcela legitimně vydělávat. V devadesátých letech minulého století se ještě takový náhled dal pochopit. Státních buzerací, všemožných regulací a omezování svobody jsme si za bolševismu užili dost, takže přirozenou protireakcí byl většinově sdílený divoký liberalismus. Jenže byl to liberalismus povýtce vulgární, a proto toxický. Při absenci rozumného právního rámce nám pořádně nafackovala neviditelná ruka trhu a zbytkové údery, třeba právě ve formě důsledků bezbřehé tolerance k hernám, inkasujeme dodnes.