Ruská avantgarda má teď hlavní stan ve vídeňské Albertině, 130 výtvarných děl tvoří unikátní celek

Výstava ve vídeňské Albertině nazvaná Od Chagalla po Maleviče se dá zařadit k nejvýznamnějším událostem roku. A to nejen velikostí a rozsahem, ale především kvalitou prezentovaných děl. Kurátoři dobře obsáhli celé komplikované období, které nelze zachytit v jedné časové nebo věcné linii. Pestrost ruské avantgardy především mezi lety 1910 a 1920 je zde představena více než 130 obrazy nejen dvou nejznámějších jmen lákajících široké publikum, ale také Vasilije Kandinského, Alexandra Rodčenka i mnoha dalších.

Takové množství děl z učebnic historie ruské malby na jednom místě se hned tak nevidí. Zapůjčeny byly z největších ruských muzeí a několika zahraničních sbírek.

Plodnost a rozmanitost ruské avantgardy podtrhuje kompozice výstavy. Jak spolu kontrastují jednotlivé sály vymalované v zářivých barvách, mísí se mezi sebou také spektrum zastoupených stylů i jednotlivá díla umělců, u nichž bychom jednotící rukopis stěží hledali.

Inspirace západní avantgardou reprezentovanou Paulem Cézannem, Henrim Matissem či Pablem Picassem je patrná, avšak tvůrčí zdroj zůstává typicky východní − folklorní tradice, romantizované vesnice či oslava všedního dne. Estetice pak dodává náboj politický kontext. Díla vznikala za válečných a revolučních událostí, občanské války, krize a obrovské chudoby. Snad právě díky radikálnosti a rychlosti změn jsou jedinečná také v celosvětovém měřítku.

Záplavu originálních zpracování záhy vystřídalo vystřízlivění v podobě stalinského režimu, který uměleckou pluralitu sešrouboval v socialistický realismus. V tu chvíli se osudy umělců začaly zásadně měnit, často ze dne na den. Ti, kteří se nepřizpůsobili, skončili vesměs tragicky. Příkladem může být Pavel Filonov. Když namaloval obraz továrny na traktory, zobrazil namísto očekávaného optimistického výjevu vizuálně zajímavou, ale pochmurnou realitu. Obraz oficiální instituce zamítly. Za cenu chudoby a holé existence ale Filonov zůstal asketickým estétem.

Jiní se podrobili, další emigrovali, avšak ani to jim úspěch a pohodlí nezaručilo. Kromě Marka Chagalla mimo domovinu obstáli jen Kandinskij a Natalia Gončarovová.

Ruská avantgarda má teď hlavní stan ve vídeňské Albertině, 130 výtvarných děl tvoří unikátní celek

Dalších 9
fotografií

Různý přístup zaujali dva hlavní aktéři výstavy, paradoxně největší rivalové. Konflikt mezi Chagallem a Kazimirem Malevičem propukl ve Vitebsku, městě, které se stalo nesmrtelným právě díky Chagallovým plátnům. Chagall zde v roce 1918 založil Svobodnou akademii umění, zpočátku nadšený revolučním děním kvůli svému prostému původu. Do akademie přilákal a od hladu zachránil mnoho revolučních umělců.

Po několika letech se ale ve městě objevil razantní Malevič, odhodlaný rozbíjet sochy starých umělců. Jeho radikální přístup v podobě geometrické abstrakce, asi nejlépe reprezentovaný obrazem Černý čtverec představeným na výstavě v roce 1923, ostatní umělce přitahoval. Názorový spor vyvrcholil v přejmenování Chagallova výdobytku na Akademii suprematismu. To a nadcházející politické události přiměly citlivého Chagalla opustit zemi, zatímco Malevič se přestěhoval do Petrohradu a přiklonil se zpět k figurativní malbě.

Prohlédnout si díla nejpestřejší dekády v historii ruského umění, a koneckonců i celého modernismu, je možné ještě do 26. června, než se obrazy opět "rozprchnou" po Evropě, stejně jako kdysi ruští avantgardní umělci. Připomínkou výstavy však zůstane kniha, jež svou kvalitou a příznivou cenou českého návštěvníka příjemně překvapí.