Zaměstnancům jsem nechal ušít uniformy a uděluji jim řády, říká bývalý voják a majitel vápenky Vitoul

Majitel poslední tuzemské vápenky v českých rukou je na první pohled samorost. Bývalý chemik, voják, pozorovatel OSN v Iráku a nakonec i restituent zabavené rodinné firmy sám sebe s nadsázkou tituluje Ladislavem Vitoulem II. A jeho třináctiletý syn, držitel čestného titulu "budoucí ředitel společnosti", je zase Ladislav Vitoul III.

Víc rodinně zaměřenou firmu v Česku lze najít jen těžko. Firemní "státní" svátky na narozeniny otce i syna, vlastní vlajka s hymnou, a dokonce udělování řádů, které si mohou zaměstnanci připnout na hornické uniformy. "Manželka dostala zvláštní medaili "Za mimořádné zásluhy" za přivedení na svět dalšího pokračovatele vápenického rodu Vitoulů z Měrotína," říká s úsměvem Vitoul.

Na to, že by jeho syn měl někdy dělat cokoliv jiného než vést rodinnou vápenku, prý nikdy ani nepomyslel. "Už se tak narodil a je k tomu odmala vychovaný, zná všechny zaměstnance a ví, jak to tu chodí," říká jeho otec.

Továrníkův syn plukovníkem

Sedmdesátiletý Ladislav Vitoul na první pohled nepůsobí jako ředitel firmy s obratem 100 milionů korun. V sídle, které zároveň slouží jako jeho dům, přijímá hosty v modrých montérkách a bílou přilbu má položenou hned vedle. "Oblek k nám do práce nepatří. Každé ráno vstanu a obejdu firmu, mluvím s každým zaměstnancem, který je na šichtě," říká Vitoul s tím, že mezi vápenkou a lomem jezdí na čtyřkolce.

"Je to tu můj domov. Než nám firmu znárodnili, do svých sedmi let jsem tu žil. A i po návratu v roce 1992 si mě jako malého kluka někteří lidé ještě pamatovali," vzpomíná majitel firmy.

Rodinná vápenka Vitoul má vlastní hymnu i řády za zásluhy

Další 2
fotografie

Letos je to 103 let od doby, kdy Vitoulův dědeček postavil v Měrotíně u Litovle první kruhovou pec. Firma prošla již pod vedením Vitoulova otce v roce 1948 znárodněním. "Nějakou chvíli fungoval otec ještě jako správce, pak jsme ale v roce 1952 dostali najednou 48 hodin na odstěhování," vzpomíná.

Právě jeho původ mu to při studiích příliš neulehčoval. Na gymnázium v Olomouci, kde nově žili, ho nevzali a musel dojíždět do Šternberka. A to samé se opakovalo i s vysokou školou. Chtěl jít studovat biologii, ale později skončil na chemické nástavbě v tehdejším Gottwaldově.