Zlatá vejce jeté slepice. Film o hudební skupině Lucie je hlavně pro její štamgasty

Na první mimopražský koncert skupiny Lucie v Plzni přišlo roku 1988 osm diváků. O čtvrtstoletí později vystoupila kapela v západočeské metropoli před plným amfiteátrem a především před "houfy žen", o nichž zpívá ve slavné vemlouvavé písni − tu hrála už na počátku kariéry v roce 1986 ještě se zpěvákem Michalem Penkem. Právě letecké záběry na masu lidí v plzeňském Lochotíně otevírají celovečerní filmový dokument nazvaný Lucie: Příběh jedný kapely, který měl premiéru v neděli na karlovarském festivalu.

Snímek režiséra Davida Síse ale není tak velkolepý jako kariéra Lucie. Natočený je popisným způsobem, kde účel světí prostředky. Působí jako bytelně vyrobený suvenýr pro pravověrné posluchače kapely. Pro "štamgasty", jak publikum Lucie v jedné sekvenci dokumentu nazývá kytarista Robert Kodym. A těch štamgastů je požehnaně.

Počty fanoušků ilustrují výjimečnost Lucie na tuzemské hudební scéně: každá kapela obvykle v počátcích hraje nad diváky přesilovku, ale pouze jediná později dokázala třikrát za sebou naplnit pražskou O2 arenu: Lucie v roce 2014 při svém veřejném comebacku následujícím po dlouhé přestávce.

Snímek režiséra Síse je pokračováním této retromanie, která nyní provází Lucii, jež si vystačí se starým repertoárem. Bod zlomu nastal před pěti lety při udílení hudebních cen Anděl, jejichž pořadatelé připravili jakési "poučení z polistopadového vývoje" na tuzemské rockové a popové scéně. A z něho vyšla Lucie coby jednoznačný vítěz, když získala tři ocenění: skupina dvacetiletí, interpret dvacetiletí a album dvacetiletí za nahrávku Černý kočky mokrý žáby, na jejíž produkci se v roce 1994 podílel Ivan Král, někdejší člen skupiny Patti Smith či Iggyho Popa.

"Na tom pódiu jsem P.B.CH viděl po deseti letech, skoro jsem ho nepoznal," vzpomíná v dokumentu klávesista Michal Dvořák na setkání rozhádané kapely během přebírání "dvacetiletých" Andělů. Lucie se rozcházela víckrát, ale její konec v první půli nového století se zdál být definitivní.

Zlatá vejce jeté slepice

Další 2
fotografie

Rozchod podle baskytaristy P.B.CH plánovali poprvé v roce 1991 a doufali prý, že už se nikdy neuvidí. Tehdy se rozpadli v zákulisí chvaletického kulturního domu, kde připravovali nahrávku druhého alba In the Sky. Dokumentarista Sís sem, stejně jako na jiná místa, kapelu po letech přivedl, aby na tu chvíli zavzpomínali. Jenže členové Lucie nejsou velcí řečníci a odpovídají spíš stručně, někdy v narážkách.

Přitom kromě bohatého sestřihu archivních záznamů je Sísův film na výpovědích "mluvících hlav" postaven. Až na výjimky přímých spolupracovníků kapely Ivana Krále či Pavla Karlíka z nahrávacího studia Sono ale hovoří jen členové Lucie a dokument kromě nadšených reakcí posluchačů nenabídne žádné názory "zvenčí". Ani vzpomínky bývalých spoluhráčů − třeba baskytaristy Marka Minárika, který v letech 1993 až 1998 v kapele nahradil P.B.CH. A navíc, jak tvrdí Kodym: "Za to mohou devadesátý léta, že vzpomínky jsou rozmazaný."

Lucie, jejíž vývoj a úspěch tolik souvisí s proměnlivou atmosférou doby a stavem hudebního průmyslu, se ve filmu ocitá mimo kontext, jako s ničím a nikým nekonfrontovaná "entita". A staré záběry vybrané z archivu kapely mnohdy nejsou o mnoho víc působivější než videa z rodinných oslav či dovolených.

Po listopadu 1989 se Lucie nebývale rozjela a rok 1990 ji vyčerpal. Zpěvák a bubeník David Koller líčí, jak toho roku odehráli přes 150 koncertů, natočili desku, "udělali asi třicet televizí" a neměli snad ani den volna. Následný rozpad souvisel i se spory o autorství písniček.

"Byl to začátek jednoho z našich konců," říká kytarista Robert Kodym. A Koller připomíná, že když natáčeli své dvě poslední desky − tedy Slunečnici z roku 2000 a o dva roky mladší Dobrou kočzku, která nemlsá −, už se ve studiu ani nepotkávali. "To už bylo životu nebezpečný," tvrdí Koller. Jenže Lucie dál snášela zlatá vejce navzdory tomu, že je to podle Kollera už "jetá slepice". "Zatím nám vždycky dala," shrnul třicetiletou kariéru kapely.

Z dokumentu vyplývá, že cesta k masovému publiku nebyla náhodná. Je výsledkem umanutosti, toho, že muzikanti Lucie v jejích zlatých časech s hudbou vstávali i usínali, pokud při nahrávání ve studiu vůbec chodili spát a nepracovali nonstop třeba čtyřicet hodin. I týden prý byli schopni hledat určitý zvuk a použili k tomu třeba dvě čtvrtkilová balení másla, která proměnili v perkusivní nástroj.

"Vždycky, když jsem tuhle kapelu točil, měl jsem pocit, že jde o něco víc než jen o to, že natáčíme desku," vzpomíná v dokumentu Pavel Karlík ze studia Sono, kde nahrávky Lucie většinou vznikaly. "Prostě ty lidi do toho šli strašně do detailu. Kdyby si někdo myslel, že úspěch tý kapely je nějaká náhoda nebo štěstí, tak je to úplně mylnej dojem."

Kytarista Robert Kodym tvrdí, že od počátku byli "ambiciózní kluci". Český pop osmdesátých let se jim prý nelíbil a chtěli ho sesadit. Plán vyšel, i když v první sestavě Lucie, v níž zpíval později hvězdný Michal Penk, to spíš vypadalo, že se k socialistickému popmusicovému kýči kapela zařadí.

Kam ji to mohlo dovést, naznačuje v dokumentu ukázka veksláckého klipu k písni Šéf, kterou Penk v roce 1987 stvořil s duem Petr a Pavel ORM. Zvláště na polistopadové ročníky diváků mohou ty záběry působit jako mimozemský výsadek, který se silácky prodírá davem na pražském Václaváku.

Bylo to zhruba v době, kdy třeba Pražský výběr, který odjakživa šlape v popularitě Lucii na paty, vřeštěl "na václavským Václaváku je moc člověků" a zněl mnohem opravdověji − jako kdyby to byl Pražský výběr, kdo měl sesadit oficiální socialistický pop.

"Na to si vždycky vzpomenu, když je mi nejhůř," říká v Sísově filmu baskytarista P.B.CH. v narážce na dávný první mimopražský koncert Lucie navštívený osmi lidmi. Koho by neposílilo vědomí, že tahle situace se už nikdy nemůže opakovat? Odpověď, proč tomu tak je, zdá se prostá: Lucie udržela máslo pevně v rukou. Na hlavě ho nemá.