Do Česka přijíždí zpěvák Robert Plant, z jehož hlasu na deskách Led Zeppelin řinčelo sklo

Pravda, můj příběh s Robertem Plantem je už notně obrostlý mechem, ale mně se ta historka pořád líbí. Bylo to v polovině osmdesátých let krajně nepravděpodobně v pražském Domu sovětské kultury, kde jsem na obalu gramofonové desky objevil výhružnou azbukou vytištěno STĚPENI NA NEBESA. O deset let později jsem ji vyštrachal a nesl do hotelu v Jindřišské, kde Robert Plant a Jimmy Page v předvečer svého pražského vystoupení pořádali tiskovou konferenci.

Page byl zamlklý, ale Plant hýřil vtipem. Napadlo mě udělat, co jindy nedělám: nechat si tu ruskou desku podepsat. Když už kuriozita, tak se vším všudy. Plant chtěl s rutinou načmárat podpis, ale najednou se zarazil: "Týýýý vole, co to je?!" − "To vyšlo v Sovětském svazu," řekl jsem. Pak se na mě prosebně podíval: "Nedal bys mi to?" a odhodil dlouhé kudrlinky oříškově zbarvených vlasů z čela. Bylo mu tehdy necelých padesát a vypadal dost dobře. Tak jsem obdaroval světovou rockovou hvězdu.

Robert Anthony Plant, který dnes vystoupí v plzeňském amfiteátru Lochotín, svůj natální výkřik vydal dvacátého srpnového dne roku 1948 − a třeba už tehdy museli na stěny dávat závěsy jako o dvacet let později při natáčení debutové desky Led Zeppelin, aby se neoklepala omítka.

Bylo to v městečku Západní Bromwich v oblasti Black Country v hrabství Staffordshire. Šťastní rodiče − tatínek Robert, takto inženýr, a maminka Annie, potomkyně Římanů, mohli být na hocha pyšní, aniž tušili, že se jim v hnízdě narodilo orlí mládě.

Vyrůstal nedaleko Birminghamu. "Schovával jsem se za záclonu a zkoušel zpívat jako Elvis − to bylo něco pro desetiletého chlapce," vzpomínal Plant později.

Základní i střední školu zvládl jakoby bokem, spíš se v něm díky rádiu vyvinula vášeň k ryzímu černošskému blues. Miloval písničky Willieho Dixona či Roberta Johnsona.

Měl se z něj stát účetní, ale po dvou týdnech ze zaměstnání odešel a přiřadil se k místní bluesové scéně. "Bylo mi tehdy šestnáct a odešel jsem z domova, šel jsem od jedné kapely k druhé a konečně jsem dostával tu opravdovou školu z milovaného blues a vlastně veškeré hudby."

Aby přežil, střídal různá podřadná zaměstnání, ale v uších mu pořád zněli Bukka White, Jerry Miller či Sleepy John Estes, zkrátka všechny ty americké "černé bluesové pneumatiky", na nichž se tak skvěle ujíždělo z všednosti britského maloměsta.

Plant střídal kapelu za kapelou, dokonce prý vydal tři dnes nedohledatelné singly. Až z poslední sestavy Crawling King Snakes, v níž se potkal s bubeníkem Johnem Bonhamem, přešli do kapely, která si říkala Band of Joy a mísila blues s tehdy módním psychedelickým zvukem. Zde už si Plant vybudoval pověst docela slušného bluesového zpěváka.

Mezitím se v Londýně, v té době už "nejslavnější swingující metropoli", děly věci. Plán kytaristy Jeffa Becka dát dohromady superkapelu s rytmikou od skupiny The Who a s druhým kytaristou Jimmym Pagem nějak nevyšel. Page, který v té době ještě ctil závazky své sestavy Yardbirds, potřeboval hlavně zpěváka. "Půjdete k zemi jako vzducholoď z olova," prorokoval Keith Moon, bubeník z The Who. A ani vyhlédnutý zpěvák Terry Reid v úspěch nového seskupení nevěřil.

Buď jak buď, právě Reid za sebe doporučil náhradu, což byl právě Robert Plant. "Když jsem ho slyšel, napadlo mě, že s tím klukem není něco v pořádku. Nedovedl jsem si představit spolupráci, ale přece jen jsem ho na zkoušku vzal," říkal Page později. A Planta zase zaujalo, že Yardbirds úspěšně koncertují v Americe.

První koncerty nové kvarteto odehrálo ve Švédsku a už z nich bylo patrné, že s původními Yardbirds nebudou mít nic společného. Mocné Pageovy kytarové riffy a především Plantův hlas − na jednom z těch koncertů vypadly reproduktory a Plant s přehledem odzpíval bez nich −, ale také drtivá rytmika se staly základními kameny nového žánru, jemuž se začalo říkat hard rock, později ještě heavy metal.

Pak si Page vzpomněl na Moonovu průpovídku o olověné vzducholodi a v roce 1969 už nakráčeli do studia coby Led Zeppelin.

Z dnešního pohledu není podstatné, zda desku s pořadovým číslem jedna natočili za patnáct nebo třicet hodin, což sami nevědí, a jestli stěny studia skutečně musely být obloženy závěsy − okenní tabulky prý pod nárazy Plantova hlasu řinčely.

Důležité je, že když album v roce 1969 bez jediného podpůrného singlu vyšlo, okamžitě se dostalo do první desítky britské hitparády. Dnes se to při poslechu skladeb jako Good Times Bad Times či Dazed And Confused zdá téměř absurdní.

Až nadzemsky působilo spojení kytary a hlasu: jako kdyby Jimmy Page na kytaru zpíval a Robert Plant kvílel, jako když doluje zvuky ze strun: dokonalé souznění. Z Led Zeppelin se přes noc stala senzace. Jak tehdy kdosi vtipně poznamenal: "Na pískovišti se prali Beatles s Rolling Stones a Led Zeppelin to vyhráli."

Navíc dokazovali, že i po vzepětí zpěváka Jima Morrisona, kytaristy Jimiho Hendrixe či zpěvačky Janis Joplinové se rocková hudba může dál vyvíjet. A most, po němž Led Zeppelin převedli rock z šedesátých do sedmdesátých let, měl pevné pilíře.

Tehdy jsem je prvně uviděl, tedy jen na černobílé fotografii vystavené ve stánku PNS na okresním městě. Obětoval jsem korunu dvacet, a když jsem se vynadíval na uhrančivé obličeje a Plantovu tehdy ještě pěstěnou zkudrnatělou hřívu a přečetl jsem si o nich na rubu fotografie, upadl jsem − jak se říká v Anglii − do lásky, aniž bych slyšel jedinou písničku.

"V konečném provedení je vždy svůj bez jakýchkoli výrazových nebo technických problémů. Stoupá plným hlasem do operních tenorových výšek, ovšem pokaždé jinak a nikdy ne s úplně otevřeným hrdlem. Rve melodii na cucky, vzdáleně podoben slavnému Šaljapinovi," napsal před lety o Plantovi hudební kritik Jiří Černý.

A Plant svoji mnohovrstevnatost dokazuje dodnes − od osobitě uchopených bluesových standardů přes drtivý rockový řev až po lásku k britskému folku, americké country či hudbě inspirované africkými nebo blízkovýchodními rytmy.

Další alba Led Zeppelin, až do pátého označovaná jen římskou číslicí, budiž důkazem. Robert Plant byl na pódiu nepřehlédnutelný. Podobně jako jemu příbuzní zpěváci Jim Morrison, Roger Daltrey či Mick Jagger vynalezl svá výraziva. Potřásal hřívou s nelíčeným vytržením jako v extázi, poskakoval, třískal s tamburínou a podupával, vždy však v souhlasu s hudbou. Archetyp "rockového boha", říká se. Plant je skromnější: "Není to nic extra, žádná krása, a nedá moc práce být rockovým zpěvákem," prohlásil nedávno.

Po rozpadu Led Zeppelin v roce 1980 se Robert Plant rozhodl pro sólovou kariéru. Netočil špatná alba, viz nahrávky Pictures at Eleven či Manic Nirvana, na koncertech se úzkostlivě vyhýbal písním z repertoáru Led Zeppelin (nechtěl týt z bývalé slávy), ale jako by ho k Jimmymu Pageovi stejně cosi osudově přitahovalo.

Po překotné epizodě se snad dobře zamýšlenou superkapelou Honeydrippers, kde vedle Page a Planta hrál ještě kytarista Jeff Beck, se občas sešli při charitativních či výročních projektech − třeba na oslavě 40. výročí vydavatelství Atlantic nebo na koncertní poctě Freddiemu Mercurymu.

K návratu k písničkám Led Zeppelin jej přiměl jeho spolupracovník Phil Johnstone, skladatel a klávesista. Page s Plantem začali zase na plný plyn spolupracovat mezi lety 1994 a 1998, kdy zčásti v Maroku vytvořili senzační album No Quarter.

Spolu se sto padesáti tisíci diváky jsem to prvně viděl na festivalu v Glastonbury. Dech byl vyražen: zleva egyptští hudebníci, zprava asijští, uprostřed místní filharmonie. Téhle hudební směsici kralovali oni, Robert Plant a Jimmy Page. Úchvatně předělané písničky ze zeppelinské éry, ale i nové nahrávky vzbuzovaly výbuchy nekontrolovaného nadšení.

"Druhé podání" v tomto duchu, album Walking into Clarksdale z roku 1998, už tak povedené nebylo a cesty kytaristy a zpěváka se opět rozešly. Po ročním odpočinku, kdy Plant vystupoval po klubech, dal dohromady nový band Strange Sensation, s nímž od roku 2001 hrál dalších šest let. Zpěvákův příklon k bluesovým a folkovým předělávkám byl patrný zejména na albu Mighty Rearranger z roku 2005, za které byl Plant dvakrát nominován na cenu Grammy.

Led Zeppelin se dohromady dali jedinkrát − v prosinci 2007 ve vyprodané londýnské O2 areně, kde zesnulého bubeníka Johna Bonhama nahradil jeho syn Jason.

Záhy nato se Plant spřátelil s americkou bluegrassovou hvězdou, zpěvačkou Alison Kraussovou. Jejich společná dueta na albu Raising Sand rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co zpěvák v postzeppelinské éře udělal − také byla na cenách Grammy v roce 2009 odekorována jako nejlepší album roku.

Rok poté si z "hadích ocásků upletený" Plant založil kapelu Band Of Joy − ano, přesně tak se jmenovala ta jeho úplně první, a následně potom partu Sensational Space Shifters, s níž dnes přijede do Plzně. Jejich nedávné vystoupení na festivalu v Glastonbury dokázalo, že tenhle band drží pohromadě a že Plant si může dovolit multižánrové výlety.

Do výběhu plzeňské zoologické zahrady nakráčí lev. Potřese mocnou hřívou a zařve, až všichni ustrnou strachy. O pár set metrů dál na pódium lochotínského amfiteátru přichází Robert Plant, potřese mocnou hřívou a zařve, až všichni strnou − slastí.