Itálie jako další ohnisko eurokrize?

Brexit podlomil mezi investory důvěru v EU, a odkryl tak některé spící problémy. V ekonomické rovině zejména potíže italských bank. Některé z nich od britského referenda ztratily již více než padesát procent. Trhy mají proto strach z blížících se výsledků zátěžových testů. Máme se této zatěžkávací zkoušky bát?

Italský bankovní sektor není v dobrém stavu. V posledních pěti letech se kvůli pomalému hospodářskému růstu a padajícím cenám nemovitostí zdvojnásobil objem problémových půjček. Ty dnes tvoří skoro pětinu všech úvěrů. Italské banky nade všechny pochyby potřebují očistit od nedobytných pohledávek a dolít kapitál. Podle tržních odhadů potřebují okolo 40 miliard eur. To by sice pro italskou vládu nemělo být nestravitelné sousto, Řím ale nemá při řešení bankovní krize volnou ruku. Je svázán novými evropskými pravidly. Podle nich nemůže jednoduše zalepit díry ze státního rozpočtu, ale musí nejprve nechat pykat akcionáře a soukromé investory. To je správně a je to jeden ze základních principů nově vzniklé bankovní unie. Pro italské politiky je však takový scénář noční můrou. Víc než polovinu juniorního bankovního dluhu totiž drží v rukou přímo domácnosti. Řada z nich si kupovala od bank dluh v dobré víře, že se jedná o obdobu bezpečného vkladu. Italský premiér Mateo Renzi se proto bojí připravit jim tvrdé vystřízlivění ve chvíli, kdy se připravuje na důležité ústavní referendum, ve kterém hraje o další setrvání ve své funkci. To by ale neměla být omluva pro nerespektování pravidel, pod která i Itálie připojila svůj podpis. Ne všechny držitele bankovních dluhopisů lze totiž označit za "napálené chudáčky". Někteří o rizicích věděli a pouze spoléhali na tradiční záchrannou brzdu státu. Význam nových pravidel spočívá právě v tom, aby si soukromí investoři do budoucna dávali větší pozor. Pro důvěryhodnost unie po brexitu je také zásadní, aby společné dohody jednoduše platily.