Havlovo výročí přijede oslavit nobelistka Alexijevičová, v divadle bude besedovat s Topolem

Málokdo řekne víc o složení sovětských vojsk během války v Afghánistánu než nemocniční sestry, které se tu staraly o raněné: "Noste jim sladkosti. Jsou to ještě děti. Nejraději mají sladkosti." − "Mami! křičeli. Mami! kdykoliv měli strach a cítili bolest. Vždy, vždy volali své matky."

Ty věty v knize nazvané Zinkoví chlapci zaznamenala bělorusko-ukrajinská spisovatelka Světlana Alexijevičová, která vloni získala Nobelovu cenu za literaturu a brzy se opět stane středem pozornosti také v Česku. Začátkem října přiletí do Prahy, kde bude na Nové scéně Národního divadla diskutovat se spisovatelem Jáchymem Topolem.

V listopadu pak nakladatelství Pistorius & Olšanská poprvé v českém překladu vydá právě Zinkové chlapce − knihu, v níž Alexijevičová zachytila svědectví účastníků sovětsko-afghánské války z let 1979 až 1989. Důstojníků, lékařů, řidičů, pilotů a především mladičkých vojáků. Jejich matek. A jejich vdov.

Alexijevičová nepostupuje jako prozaička, která by fabulovala příběhy a zasazovala je do skutečných kulis. Nepostupuje ani jako novinářka, jež by rozhovory s přeživšími prokládala otázkami či doplňovala svými poznatky. Jen si sedne a naslouchá. Nahrává výpovědi pozůstalých a doma je upravuje, zkracuje, zbavuje nánosů.

Věty, oholené na dřeň, pak hovoří výmluvněji než jakákoliv statistika.

Nemocniční sestra: "Za špitálem vyrostla hora − hora amputovaných rukou, nohou a dalších částí našich mužů."

Pilot helikoptéry: "Záblesk, příval světla, pak noc. Temnota. Otevřu oko a pohledem sjedu po stěně. Kde to jsem? V nemocnici. Ujistím se: ještě mám ruce? Mám. Zkouším nahmatat své tělo. Jsem nějaký krátký. Zjišťuji, že jsem přišel o obě nohy."

Lékař: "Člověk neumírá jako ve filmech, kdy vás střelí do hlavy, vy škubnete rukama a jste na místě mrtvi. Ve skutečnosti vás střelí do hlavy, půlka vašeho mozku vyletí a vy za ní půl kilometru běžíte a snažíte se ji posbírat."

V knihách o katastrofě v Černobylu nebo rozpadu Sovětského svazu, kde lidi zpovídala stejnou metodou, Alexijevičová uváděla jejich jména i věk. V Zinkových chlapcích se omezila pouze na pozici v armádě.

Ta anonymita měla koncem osmdesátých let, kdy kniha vznikala, politický důvod: sovětská propaganda zamlčovala krutosti, jež vojáci v Afghánistánu zažívali a sami páchali. Oficiálně tu přece Sověti jen budovali infrastrukturu. Ti, kdo se z bojů vraceli, tak museli podepsat slib mlčenlivosti. A mrtví přilétali zpět v zavřených zinkových rakvích a byli pohřbíváni v noci, aby nepoutali pozornost.

V sovětsko-afghánské válce, jež podle současného amerického historika Timothyho Snydera dokonce "víc než cokoliv jiného rozložila Sovětský svaz", bojovali odvedenci v průměru osmnáct až dvacet let staří. Válčili za zemi, která krátce po skončení konfliktu přestala existovat. Měli nedostatek munice, vybavení i zkušeností. Aby si obstarali v Sovětském svazu nedostupné "kapitalistické zboží", na černém trhu prodávali munici, kterou je pak zabíjeli místní mudžahedínové.

Spousta sovětských vojáků narukovala dobrovolně, spousta ale také proti své vůli, jak v knize sdělují. Někteří se nechali zlákat propagandou o budování socialismu a televizními záběry vojáků sázejících stromy, jiným jejich nadřízení jednoduše nalhali, že poletí jinam. Takřka všichni se ale vrátili jako zlomení lidé.

Není to tak, že ze čtení Zinkových chlapců by utkvěl jediný obraz. Třeba vojáka, jenž částečně ohluchl a teď neslyší ptáky, pročež si jejich zpěv natáčí na magnetofon. Nebo muže, kterému mina roztrhala nejlepšího kamaráda na kusy a ty se vešly do igelitového pytlíku. Či jiného, jenž se chlubí tím, jak postřílel afghánskou svatbu a zabil ženicha i nevěstu.

Síla Zinkových chlapců je v četnosti těch hlasů. Uspořádané vedle sebe naznačují, že co se přihodilo jednomu, jako by se stalo všem. Ty hlasy tvoří jeden velký chór.

Ale fakt, že je Alexijevičová zaznamenala, měl též společenský rozměr. Mnozí líčí nasazení v Afghánistánu jako okamžik, kdy přestali věřit sovětskému režimu. Další tu zjistili, že si ženy lze koupit za peníze, a pak si totéž mysleli o svých manželkách. A jiní jen ztratili kontakt se světem a už se do něj nikdy nezačlenili.

V zemi, která si desítky let lhala, Alexijevičová účastníkům války poskytla patrně první možnost, jak vypovědět pravdu o tomto konfliktu. Udělala to jistě i ze snahy podat svědectví o tom, jak se chlapci mění ve vrahy. Proč po návratu odmítají nosit své staré oblečení. Proč si nerozumí s nikým kromě těch, kteří mají stejný zážitek.

Stejně tak ale Alexijevičová naznačuje, že Rusko se nemůže posunout dál, pokud si svoji minulost nepřizná a nevypořádá se s ní.

V roce 1990, kdy poprvé vyšli, Zinkové chlapce na Západě srovnávali se zážitky amerických vojáků ve Vietnamu a v Rusku je rok poté četli v kontextu takzvaného srpnového puče, při němž se na stranu Jelcina a Gorbačova postavili právě veteráni z Afghánistánu.

K českému čtenáři se kniha letos dostane v úplně jiné době a situaci, ale paralely půjde hledat také. Třeba k dva roky staré stížnosti ruských matek, jimž se v době − tehdy ještě nepřiznaného − ruského angažmá na Ukrajině začali vracet synové v rakvích za podobně utajených okolností.