Když se letos v březnu Evropa s Tureckem dohodla, že se výměnou za zastavení proudu uprchlíků dočká zrušení víz, do uspokojení ze vzájemně výhodného obchodu se mísily pochybnosti. Na jedné straně nejistota, zda Ankara svou část dohody dodrží, a na druhé otázky, zda je vůbec možné, aby turecká strana splnila všech dvaasedmdesát podmínek pro bezvízové cestování. O čtyři měsíce později, když jarní pragmatismus vystřídalo vzájemné obviňování a podezírání, to vypadalo mnohem hůře.

Roznětkou sporu se stal červencový odvrácený pokus o armádní puč, po němž Evropané kritizovali čistky, které postihly nejen ozbrojené složky, ale i justici, školství a novináře. Že si s pučisty a s kýmkoli, kdo by na ně mohl být napojen, chtěl vyřídit účty prezident Erdogan, leccos vysvětluje, i když neomlouvá. Pro pochopení nálady po potlačení vojenské vzpoury je důležitější, že ji odmítla většina obyvatel, z nichž mnozí si pamatují, co zažívali, když se po předchozích převratech zmocnili vlády generálové.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se