Digitál je jako Bůh, skrytý, a přesto všem na očích. Dokumentární seriál Arzenál se ho snaží zachytit

Na monitoru běží záběry nedávno objevené Národním filmovým archivem. Mihne se v nich Alexander Dubček a další "muži jara 1968", kteří po sovětské okupaci Československa prohráli jednání v Moskvě.

"Koukat se na počátek zničení vlastního života bych nikomu nedoporučoval," říká s pohledem upřeným na běžící film profesor pražské FAMU Karel Vachek, který ty desítky let ztracené, doposud nesestříhané snímky před skoro padesáti roky natočil s kameramanem Jozefem Ortem-Šnepem.

Dokonce si Vachek chvíli není jistý, zda to, co po tak dlouhé době vidí, je právě jeho film. Pak ale tato velká postava českého dokumentu autorství potvrdí výrokem, že takhle blbě jako on sám prý nikdo jiný nenatáčí.

A ve slovu "blbě" i jeho synonymech, jako třeba "špatně", "hloupě" či "bezvýznamně", je také podstata nového osmidílného dokumentárního cyklu Arzenál. Věnuje se uchovávání filmového dědictví a Vachek zde vystupuje vedle teo­retiků, filozofů či filmových fanoušků. První část nazvanou Ostře sledovaná digitalizace odvysílá v pátek večer program ČT art.

Cyklus Arzenál ale blbý není. Naopak se v něm pozitivně projevuje sílící trend tuzemské televizní dokumentární tvorby, která se od publicistického mustru s ilustrativními záběry posouvá k výraznému autorskému vyprávění obrazem. Dokonce v dílu nazvaném Přichází z temnot, věnovaném němé kinematografii, tvůrci doporučují ztlumit zvuk, pustit si dramatickou hudbu a sledovat jen obraz. Tady ovšem šanci sami zhatili, když po slibném němém začátku do filmu vložili mluvené slovo. Možná tohle je "blbě".

Cyklus se zabývá tím, zda a nakolik je špatná či dobrá digitalizace, čím pozoruhodné jsou mizerné instruktážní filmy komunistické propagandy, proč amatérský film není bezvýznamný či nakolik vkus a priority diváků ovlivňují hloupé recenze na webu ČSFD.cz.

Digitál je jako Bůh, skrytý, a přesto všem na očích. Dokumentární seriál Arzenál ho se snaží zachytit

Dalších 14
fotografií

Ačkoliv každý z dílů seriálu má jiné téma, všechny propojuje tradiční intelektuální neklid. Spíš se kladou otázky, ovšem definitivní odpověď na ně nezískáme. I digitální odstranění pouhé skvrny z celuloidového okénka starého filmu tu přerůstá ve filozofický problém. Ale zřetelně nastíněný a příznačně podtržený obrazem.

Když třeba filozof Miroslav Petříček hovoří o tom, jak se nám nejspíš jednou počítačový obraz zhnusí a začneme opět vytvářet soukromá kina pro celuloidové filmy z archivů, jeví se jeho postava jako zmenšená Godzilla, která vystoupila ze sutin poničené budovy.

Autoři dokumentu Petříčka snímají v polorozbořeném starém kině v Řeporyjích. Když filozof náhle vyndá bílý kapesník, roztáhne ho před sebou jako filmové plátno a na něm se začne odvíjet projekce starého drastického přírodopisného snímku: jeho protagonisté odejmou žábě mozek a zjišťují, zda živočichovo tělo i nadále reaguje na podněty.

V této scéně je patrná další z otázek tvůrců cyklu Arzenál: nakolik současná převažující akceplná a takzvaně zábavná kinematografie, která z kin vytlačuje autorské filmy, dokáže divákovi vymýt mozek.

"Lidi to chtěj," tvrdí v Arzenálu majitel serveru ČSFD.cz Martin Pomothy, který na svých stránkách publikuje filmové recenze pod pseudonymem POMO, když reaguje na skepsi dokumentaristy Vachka. "Odpovídá to době, kdy všichni začínají mluvit ke všemu," glosuje Pomothyova slova profesor, jenž předpokládá, že názor má být podložen znalostmi a rozhledem.

Fakt, že na ČSFD.cz přispívají tisíce registrovaných autorů, tomu ale nenahrává. Nenápadným způsobem se tak v Arzenálu odvíjí rovněž obhajoba osobní opravdovosti nejen v kinematografii, ale také v každé jiné lidské činnosti.

Bouřlivě onu opravdovost hájí třeba filmař a pedagog Martin Čihák, který − jak se v Arzenálu vyjevuje − je vlastně také vynikající herec. Jeho replika o tom, jak digitální technologie znesvobodňují tvůrce, protože jejich nákup je drahý, a přitom i "s holýma rukama", na klasickou kameru z bazaru, lze natočit film, je díky Čihákovým výrazným řečnickým gestům a mimice srovnatelná s mistrovskou tragikomickou "hitlerovskou" scénou Ivana Trojana ve snímku Jedna ruka netleská.

V osmidílném Arzenálu, který vrcholí obrazovou a názorovou meditací nad digitalizovaným filmem i světem, tleská digitalizaci také pouze jedna ruka. Ta si uvědomuje, jak a proč je důležité zachovat filmové dědictví.

Druhá ruka ale zůstává strnulá nad tím, že digitalizovaný film je už jen pouhým obrazem původního obrazu. Že zatímco celuloidový pás vydrží stovky let, digitální úložiště mají značně omezenou životnost. Pokud se digitální film po několika letech nezkopíruje na nové úložiště, zanikne.

"Zažíváme ontologické zemětřesení a digitální přílivové vlny," zabydluje se básnicky v cyklu Arzenál jeden z jeho "hereckých" protagonistů, slavný filmař Godfrey Reggio, který byl v mládí mnichem. 

V osmdesátých a počátkem devadesátých let proslul sugestivními filmovými esejemi beze slov Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Anima Mundi s hudbou Philipa Glasse. A Reggiova proroctví mají v Arzenálu podobně mystickou sílu jako ony snímky: "To, co jsme v minulosti mohli říct o věcech božských, můžeme dnes říct o digitálu. Je to skryté a přitom všem na očích."

Digitální signály ze serveru ČSFD.cz přesto hlásí jeden pozitivní moment: Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Anima Mundi tam mají velmi vysoké divácké hodnocení. Přes osmdesát procent. Lidi to chtěj.