Film o trumpetistovi Lacovi Déczim a jeho spoluhráčích se odvíjí jako jazzová improvizace

Po rybě ležící na vychladlém grilu leze moucha. Kamera ji zabírá až v intimním detailu. A opodál právě původem slovenský trumpetista Laco Déczi hází slupku od melounu do zahrady svého přítele, amerického harmonikáře Chrise DePina.

"No jasně, zahoď ji rovnou tam," říká ironicky DePino, který zná Décziho náturu příliš dobře na to, aby se muzikanta pokoušel umravňovat.

Dokumentární film Pára nad řekou, který minulý týden vstoupil do kin, vznikal deset let a pohybuje se mezi německými vánočními trhy, Paříží, americkým New Havenem či slovenským Žiarem nad Hronom. A přitom je celý jako ta zmíněná scéna z DePinovy zahrady.

Režiséři Robert Kirchhoff a Filip Remunda nenatočili portrétní snímek o známých jazzmanech. Trojice protagonistů − trumpetista Déczi, basista Jan Jankeje a saxofonista Ľubo Tamaškovič − tu vystupuje ve volných improvizacích, v nichž se síla přítomného okamžiku potkává s obecnější výpovědí. Moucha lezoucí po rybě zde má větší význam než stránky plné životopisných údajů.

Filmový dokument o trumpetistovi Lacovi Déczim a jeho spoluhráčích se odvíjí jako jazzová improvizace

Dalších 5
fotografií

Pára nad řekou není film o trojici jazzmanů. Kdo je nezná, nepochopí o moc víc, než že Déczi stále vystupuje, Tamaškovič, který v průběhu natáčení zemřel, ztratil už před mnoha lety kontakt se zahraničím a vyprodanými kluby, a Jankeje sice též koncertuje, ale na trzích a v oblečku Santa Clause. O šedesátých letech, kdy všichni snili své americké či evropské hudební sny v emigraci, tu padne sotva pár slov.

Dvojice režisérů zachycuje "jen" série situací, které tak jako jazzové improvizace vycházejí z daného rámce, ale míří do míst, jež znají jen múzy. Někdy má taková scénka podobu hraného skeče, jako úvodní obraz, v němž přijede policejní auto před americký klub a policista vyvádí Décziho za to, že ve skladbě Dahoud od Clifforda Browna udělal tři chyby. Častěji však jde o situace, v nichž se odehraje mnohem více než jen vtípky či vzájemné špičkování.

V jedné takové se trumpetista jadrně hádá s harmonikářem, který věří v americký sen a chce po Déczim, aby dal též najevo, že v něj věří. "Věřím, že patříš do blázince," odvětí Déczi s typickým středoevropským skepticismem. Autorům se v takových chvílích daří mezi řádky, pomocí vtípků či filmových obrazů, postihnout obecnější a hůře uchopitelná témata, než je nátura několika muzikantů.

Když se DePino snaží svým hudebním i životním optimismem "nakazit" posluchače koncertu v Žiaru nad Hronom, naráží na neprorazitelnou zeď. Kamera sleduje neochotně se pohupující boky, rozpačité tváře a ponožky v sandálech.

Ale Pára nad řekou je také melancholický film, dokumentární blues o přátelství, pomíjivosti a době, která se už nevrátí. Když se Tamaškovič vydává do Paříže najít dávného kolegu Raye Stephena Ocheho, se kterým před čtyřiceti lety hrál v místních klubech, během několika minut, několika setkání či pokusů o hudební improvizaci se vyjeví pouť, která chce nemožné: překonat propast času.

Bez sentimentu, s humorem, a přesto též s obrovskou tíhou se valí tahle unikavá "dokumentární pára". Nepokouší se o stereotypní vyobrazení hudby, která umí překonat i nástrahy stáří. Neukazuje muzikanty, kteří se sotva dobelhají na pódium, kde se z nich však stanou hudební bohové hrající davům. Na pódiu i mimo něj zachycuje Pára nad řekou neustálý souboj člověka se světem i se sebou samým. Souboj, který nemusí ladit oku či uchu diváků, neboť nevede k velkolepým vítězstvím. Jenže právě když to skřípe, může se lehkost i křehkost života vyjevit nejopravdověji.