Operní jednoaktovky Carla Orffa dostaly díky Nekvasilovi s Dvořákem ráz avantgardy i ostalgie

Dvojice Jiří Nekvasil / Daniel Dvořák dávala tvář opeře pražského Národního divadla na začátku nového tisíciletí. Kritika je tehdy často haněla za samoúčelné postmoderní experimenty, které se míjejí s duchem díla. V nejnovější inscenaci dvou operních jednoaktovek Carla Orffa − Chytračka a Měsíc − se tato tvůrčí dvojice vrací do Národního s novou silou a tentokrát se jí nedá vytknout vůbec nic.

Nekvasil s Dvořákem z Orffových hrátek na motivy dvou pohádek bratří Grimmů udělali výsostné hudební divadlo. Každá část má odlišný výraz, a přitom nádherně hrají spolu.

Chytračce dali Nekvasil s Dvořákem ráz avantgardy 30. let, tedy období, ve kterém Orffovo dílo vznikalo. Celé to mocně připomíná Osvobozené divadlo (doba sedí), a to nikoliv pouze vizuálně, nýbrž i zařazením jakýchsi aktualizačních forbín tří pobudů − pěvecky i herecky vynikající Michal Bragagnolo, Martin Matoušek a Pavel Švingr.

Operní jednoaktovky Carla Orffa dostaly ráz avantgardy i ostalgie

Dalších 6
fotografií

V nich se chytráctví minulosti propojuje se současnou vypočítavostí peněz a politické moci, ale dojde i na zcizující diskusi na téma skladatelova věhlasu. Autor nejhranější kantáty světa Carmina Burana není znectěn, je pouze ironizován, takže jeho hudba linoucí se z orchestřiště dostává jiný náboj. Stává se komentářem k Orffovu slavnému dílu, působíc chvílemi jako koláž složená z odpadků kantáty Carmina Burana. Jako by Orff nemohl přepsat sám sebe a zůstal v pasti "buranské" rytmiky, melodiky i chromatiky.

V Měsíci, druhé Orffově jednoaktovce večera, se Nekvasil s Dvořákem naprosto uvolnili a grimmovskou pohádku o únosu Měsíce do podzemí a jeho vysvobození zpět na oblohu zasadili do kulis bývalé NDR, do německého undergroundu svého druhu.

Pohádkový skřítek Sandmann (Jaroslav Březina) přebírá roli vypravěče, z děr vylézají zombie politická, ale také popkulturní, od zpěváka Deana Reeda přes Vinnetoua po cyklistu Olafa Ludwiga.

Opulentní divadelní show, v níž Orffova hudba už nachází novou originalitu, dokáže radostně vést k vytržení až k extázi, ale také ztichnout do měsíční jemnosti. Úvodní scéna z kempu, v němž čtveřice kluků v hippie oblecích 70. let krade Měsíc, patří k tomu nejdynamičtějšímu a nejnovějšímu, co bylo v české opeře v posledním desetiletí k vidění.

Měsíc je skrz naskrz postmoderní dílo, pracující s posuny a odkazy druhých a třetích plánů, ovšem není to samoúčel, nýbrž vynikající interpretační nástroj, který pracuje nejen se skladatelovým němectvím, ale také s tím, jak jsme je vnímali v Česku, kde se z něj nestala ostalgie, nýbrž karnevalová karikatura.

Orffův karneval v Národním nikdy nepřekročí rámec skvělého divadla. Nepitvoří se, nepodbízí, ani scéna není laciná, nýbrž divadelně čistě sleduje dederonské kulisy a pohádkový rámec opery. Ta je sice jako úvodní Chytračka až rozmarně veselá, ale nikdy z operní "veselé vážnosti" neklesne do operetní bulvárnosti.

V Národním se zase hraje postmoderní hudební divadlo. A zase jsou u toho Nekvasil s Dvořákem. Tentokrát už ne jako hledači, nýbrž jako klasici vytříbeného stylu, který prospěl Orffovi, ale i celé historicky zatížené budově Národního divadla.