Reportáž: Muzeum designu v Londýně má novou budovu, vystavuje kalašnikov i české sklo

Od našeho zpravodaje v Londýně – Přistál snad v Londýně velký papírový drak? Nebo si v parku rozbil stan nějaký obr? Buď jak buď: v britské metropoli, nedaleko od Kensingtonských zahrad, stojí nová budova Muzea designu a její střecha už zdálky podněcuje představivost.

V parku plném maminek s kočárky a čet odklízejících podzimní listí se střecha tohoto "paláce kultury" vznešeně větví do vrcholů. Při zemi ji v nepravděpodobných úhlech drží mramorové podpěry, které vůči pětadvacetitunové střeše vypadají jako tenké sirky. V azurových oknech se odráží obloha. Toho dne je zamračená a rychle ubíhá.

Ve čtvrtek bude Muzeum designu otevřeno pro veřejnost s ambiciózním cílem: vykládat svět prostřednictvím designu a přilákat stovky tisíc lidí na výstavy, které ukazují vše od kalašnikovů až po roboty.

Ředitel muzea Deyan Sudjic střechu nynějšího muzea zná celý život, neboť zde stojí od 60. let. "Jmenovalo se to tu Institut Commonwealthu a byl to ten druh kulturního centra, jaké by v komunistickém Československu postavil stát," vzpomíná čtyřiašedesátiletý Sudjic, jak do svého nynějšího pracoviště coby dítě školou povinné chodíval na exkurze.

Institut Commonwealthu, svého času nejmodernější budova v Londýně, byl jakousi oslavou společenství národů. Britům představoval cizokrajné kultury a za Sudjicova dětství sem za koncerty či čteními básníků prý přicházeli především přistěhovalci.

Podobně jako vysílání BBC World Service také tento institut platilo britské ministerstvo zahraničí, než projekt označilo za přežitý.

Ovšem zatímco institut chátral, Sudjic dospíval. Vypracoval se v předního britského kulturního novináře, jenž krátce žil v bytě navrženém Janem Kaplickým a jehož kniha B jako Bauhaus byla přeložena také do češtiny.

Reportáž: Muzeum designu v Londýně má novou budovu, vystavuje kalašnikov i české sklo

Dalších 22
fotografií

Publicista píšící o návrhářství se ředitelem Muzea designu stal v roce 2006, kdy se britská vláda někdejší Institut Commonwealthu pokusila zbořit. O několik let a mnoho jednání s památkáři později slovo dalo slovo: Muzeum designu dostane pozemek a budovu si přestaví dle libosti.

"Zachovali jsme střechu, mramorové podpěry, barevné sklo a několik symbolických předmětů, ale jinak je vše uvnitř nové," popisuje Sudjic, jenž úkol ztěžovaný památkovou ochranou svěřil architektovi Johnu Pawsonovi, v tuzemsku známému návrhem klášterního kostela trapistů v Novém Dvoře.

Jemný, až plaše působící Pawson ve vší tichosti nadzvedl "čepici" Institutu Commonwealthu a s grácií gentlemana smekajícího klobouk pod ni vložil novou budovu.

Jak vypadá uvnitř? Atrium, které se s oběma podlažími rozpíná do šíře, připomene Pawsonem navržené restaurace či hotely − dubové stěny, podsvícené ochozy a schodiště s koženými sedačkami.

Do vrchních pater se stoupá úzkým koridorem, jehož stěny návštěvníkovi zakryjí pohled do stran. Přimějí ho tím zvrátit hlavu, pohlédnout na masivní strop, jenž se nad tím vším klene.

Ředitel Sudjic se teď uvnitř pohybuje s rychlostí člověka, který v posledních týdnech hovořil se stovkami novinářů, objednal kampaň inzerující Muzeum designu v londýnském metru, zařídil promítání propagačního filmu v kinech − vše pro to, aby ze čtvrtečního otevření udělal událost sezony. Sudjic potřebuje dosáhnout efektu, jako by otevíral novou instituci.

Muzeum designu existuje od roku 1989 a dosud sídlilo ve dvou budovách, kde "naplnilo svůj potenciál a už nemělo, kam se rozvíjet", jak říká Sudjic.

Z dřívějška je hrdý na výstavy módního návrháře Christiana Louboutina či architektky Zahy Hadid, díky nimž Muzeum designu už teď na Twitteru sledují 3,4 milionu lidí.

Přesto Sudjic potřebuje návštěvnost ještě zvýšit, a to z dosavadních 250 tisíc lidí ročně ve staré budově na 650 tisíc. Je to důležité i kvůli výnosům ze vstupného − stěhování vyšlo zhruba na 85 milionů liber a Sudjicovi stále chybějí "nějaké drobné", jak říká.

Část peněz získal z odprodeje bývalého sídla muzea dnes již nežijící architektce Hadid. V okolí nové budovy dále vystavěl tři rezidence luxusních bytů.

Zhruba osm milionů liber činil státní příspěvek prostřednictvím takzvaného Loterijního fondu kulturního dědictví. Ale nejvíc dali donátoři. Výši jejich příspěvků lze jen odhadovat podle toho, že se po nich jmenují některé místnosti − takto v prvním patře působí vzdělávací centrum nadace Swarovski Foundation a v podzemí je přednáškový sál pro 200 lidí nazvaný Bakala Auditorium, pojmenovaný po Zdeňku Bakalovi, majiteli společnosti Economia, jež vydává také Hospodářské noviny.

Když teď návštěvník prochází stálou expozicí, míjí nablýskané, nasvícené a úhledně umístěné předměty − italský skútr Vespa, psací stroj Valentine, kalašnikov nebo uříznutý předek vagonu londýnského metra. Nabývá při tom dojmu, že Muzeum designu může vystavit cokoliv. "Ale my se nesmíme nechat unést. Nelze naházet předměty na hromadu a nedat jim kontext," popisuje roli muzea Sudjic.

Podle něj by mělo zasazovat design do souvislostí, vysvětlovat, jak předměty vznikají, jaký měly význam, nebo na jejich příkladu sdělit cosi obecnějšího o světě. Sudjic, z estetických důvodů majitel 10 starých rozhlasových přijímačů, však nemá ambici prostřednictvím muzea určovat, co je vkusné.

Funguje to následovně: stálá expozice "začátečníkovi" vysvětlí, že design může být úplně vše, od starého šicího stroje po počítač Apple. Nebo obal posledního alba Davida Bowieho a podoba norských cestovních pasů, což jsou exponáty další výstavy zaměřené na nejlepší design letoška.

Největší přesah však muzeum nachází na přehlídce Fear and Love, která se vyjadřuje k současnosti. Například architektonické studio OMA zde v reakci na brexit vytvořilo "typický britský obývák" naplněný předměty ze všech členských zemí Evropské unie.

Češi okamžitě rozeznají židli thonetku, která se sice vyráběla na území dnešního Česka, ale vzhledem k majiteli firmy Michaelu Thonetovi na výstavě zastupuje Rakousko. Na stole jsou však umístěné skleničky z kolekcí Club a Viola − pocházejí z novoborské sklárny Crystalex a ve Velké Británii je distribuuje firma Glassware Bohemia podnikatele Romana Patočky.

"Tou místností chceme říct, že podobu našich bytů formovaly myšlenky evropské spolupráce a obchodu," říká ředitel muzea, z něhož vzápětí promluví bývalý novinář a za sebe dodá, že ta místnost není tak povedená jako Entropa sochaře Davida Černého, na kterou se byl kdysi podívat v pražském DOX.

Jiný exponát se vyjadřuje k obavě, že lidem seberou práci roboti. Šéfka amerického výzkumného studia Madeline Gannonová vzala robotickou ruku využívanou v průmyslu a přeprogramovala ji tak, aby se ruka ve skleněné vitríně otáčela za kolemjdoucími. Sice neumí nic říct a místo očí má senzory, zato sympaticky piští jako droidi z Hvězdných válek a natahuje se, kam návštěvník ukáže.

Je tu jen od toho, aby "byla vlídná", a zvýšenou intenzitou pohybu dává najevo vzrušení ze setkání s člověkem. Nemá paměť, a tak její nadšení neopadne, ani kdyby těch lidí mělo být opravdu 650 tisíc.