Chci, aby mě zašlápla Godzilla, říká komik Dave Johns. Hvězda Loachova filmu měla stand-up v Praze

V úplné temnotě zní dva hlasy. První naučeným tónem klade dotazy typu "Zvednete ruku do výše náprsní kapsy?". Ten druhý nevěřícně opakuje, že už vše napsal do dvaapadesátistránkového formuláře, který musel vyplnit. A právě nezapomenutelná bezprostřednost a barva tohoto hlasu ční z filmového dramatu o absurditách britského sociálního systému nazvaného Já, Daniel Blake, i když se po úvodní scéně přidá ke zvuku obraz. Loni film vyhrál nejvyšší ocenění na festivalu v Cannes a včera vstoupil do tuzemských kin.

"Vůbec by mě nenapadlo, že budu hrát ve snímku, který získá Zlatou palmu v Cannes," říká v rozhovoru pro HN držitel onoho zvučného hlasu, britský komik Dave Johns. Ten se v nejnovějším titulu žijícího klasika Kena Loache po 28 letech na jevišti objevil poprvé na plátně.

Sociální drama o postarším tesaři a vdovci Danielu Blakeovi, který by rád pracoval, ale prodělaný infarkt mu to nedovolí, se celé točí kolem nástrah, jimž dnes musí čelit žadatel o podporu v nezaměstnanosti.

"Šokovalo mě, jak kafkovsky byrokracie vypadá," vzpomíná Johns na chvíli, kdy mu režisér Ken Loach dal vyplnit onen skutečný dvaapadesátistránkový formulář. "Druhý den jsem mu řekl, že toho nejsem schopen. Naposledy jsem se na stát coby nezaměstnaný obracel na konci sedmdesátých let, přihlásil jsem se, dostal jsem peníze a bylo to. "

Sám Johns pracoval původně na stavbě, ale pak v Londýně objevil komediální divadlo a toužil totéž dělat doma v Newcastlu, kde nyní působí v jednom z nejznámějších klubů v zemi. "Miluju když stojím na pódiu a slyším reakce publika," říká komik, který to v úterý předvedl i publiku pražského kina Světozor.

"Můžete se přesvědčit, že stále patřím k dělnické třídě, pořád mám pod nehty kousíčky stíracích losů," přihlásil se v pražském standupovém vystoupení hrdě k pracujícím, jejichž hlas podle něj bývá v dnešní Británii umlčován. Tu větu o losech říká často, ale jinak je bytostný improvizátor, který během své show proměňoval publikum třeba v paviány a přiměl diváky vřískat hned třemi druhy paviání řeči.

Chci, aby mě zašlápla Godzilla, říká komik

Film Já, Daniel Blake, který režiséru Kenu Loachovi přinesl už druhou Zlatou palmu z Cannes, vyniká především tím, jak přirozeně dokáže spojit absurdní komedii se závažným dramatem. I díky Johnsovi, který je rozený komik a neváhá například během rozhlasového interview zpívat v přímém přenosu improvizovanou píseň o tom, že je osamělý Angličan, který v Praze mrzne bez kabátu. Ale o to zapáleněji hovoří o sociálních problémech dneška, které snímek reflektuje.

"Globalizace funguje skvěle pro lidi, kteří dělají velký byznys, ale pro obyčejné lidi? Možná i proto došlo k brexitu, což byl pro mě šok," říká Johns a dodává: "Pochopitelně jsem volil, že chci zůstat, protože se cítím být součástí Evropy, ale lidé žijící v průmyslových oblastech na severu Anglie si připadají opuštění a ptají se, co pro ně Evropa udělala? Pro ně by Londýn klidně mohl být na Marsu."

Z oběti systému, Daniela Blakea, se ve filmu stává takřka lidový hrdina. Lidé sprejují jeho jméno na zdi. Johns tvrdí, že Ken Loach a scenárista Paul Laverty opravdu vrátili svým dílem hlas obyčejným lidem.

"Tři týdny po premiéře se mě asi osmdesátiletý muž v obchodě zeptal: Vy jste ten chlapík z filmu Já, Daniel Blake?" vzpomíná Johns. "Přikývl jsem a on řekl: Až uvidíte Kena Loache, vyřiďte mu, že jeho film dal hlas pracující třídě, které posledních čtyřicet let nikdo nenaslouchal." Tak se podle Johnse cítí mnoho lidí.

A znovu se vrací k brexitu. "Lidem lhaly obě strany. Neustále je slyšet, jak sem chce každý přijít a sebrat nám práci. My bychom naopak měli v Evropě všichni držet pohromadě. Žijeme v nebezpečné době." Evropská unie podle Johnse má nepochybně chyby. "Ale bylo by lepší je řešit zevnitř," podotýká. "Dnešní nacionalismus mě děsí."

Johns je velkým fanouškem filmů Kena Loache, a tak když se doslechl, že slavný režisér shání herce ze severu Anglie v jeho věku, neváhal a napsal Loachově produkci. "Na první schůzce jsme se bavili o fotbale," vzpomíná.

Jediné, co oběma svým hlavním hercům − Johnsovi a jeho mladé herecké partnerce Hayley Squiresové, která hraje matku v nouzi se dvěma dětmi − kladl Loach na srdce, prý bylo, že se musí poslouchat. "Ken vám dovolí si scénář přivlastnit, nebazíruje na každém slovíčku. Což je dobře, protože hraní vychází ze srdce a z útrob, nejde o intelektuální proces."

Johns si pochvaluje způsob práce v malém štábu, který prý připomíná československé filmaře šedesátých let. "V jejich filmech se také z kamery stávala postava, která jen pozoruje, co se kolem ní děje."

Ken Loach hercům odhalí vždy jen několik stránek scénáře, i díky tomu se Johns projevil jako herecký talent, který umí skvěle reagovat na minimum podnětů. A že je podle některých kritiků film trochu černobílý? "Scénář je založený na důkladných rešerších, na výpovědích lidí, kteří už dále nechtějí za současných podmínek pracovat pro státní organizace, kde dochází k přehnanému sankcionalizování lidí kvůli směšně nepodstatným prohřeškům," odpovídá Johns a podotýká, že pracující jsou dnes v Británii naopak démonizováni. "Objevuje se pocit, že žadatelé o dávky jsou líní a zneužívají stát."

Nový herecký objev Johns si nyní patřičně užívá zájem o film i svou osobu. "Vyhrát cenu pro nejlepšího herce v Británii? Dcera měla radost, že jsem porazil Michaela Fassbendera," komentuje zisk ceny BAFTA.

A vývoj Johnsovy začínající herecké kariéry bude možná ještě bláznivější. "Najednou mi volá agent a říká, že jeden americký producent viděl film Já, Daniel Blake, je ze mě nadšený a chce zjistit, zda mám tehdy a tehdy čas," směje se herec už dopředu odpovědi, kterou dostal na dotaz, čeho by se to týkalo. "Godzilly 2."

Kamarádi komici prý křičeli, že roli musí vzít, a sám Dave Johns potvrzuje, že je to krásně absurdní kariérní skok a že je mu úplně jedno, co by tam měl hrát. "Přál bych si zemřít v prvních deseti minutách. Nejlépe aby mě Godzilla zašlápla."