Nesmíme Palestincům vždy odpovídat jen silou, říká autor izraelského špionážního románu Sarid

Rovnou k věci. Je správné zabít člověka? Ne. Mučit člověka? Ne. Vyhrožovat? Také ne. Dobrá. Ale zkuste s těmito postoji vyslýchat podezřelé v Izraeli, namítl by hrdina románu Limassol. A protože pracuje jako vyšetřovatel tajné služby, hned by uvedl příklad z praxe.

Vyslýchaným je Arab, jehož bratr se chystá provést sebevražedný útok. Pokud vyšetřovatel zjistí místo útoku, zachrání desítky životů. Ví, že nesmí použít sílu. Také ale ví, že když ji nepoužije, nic se nedozví. Co s tím? Zkouší Arabovi domluvit, ale marně. Čas běží. "Strach se mi v něm vyvolat nepodařilo, musím mu začít působit bolest," obhajuje si to protagonista, když ve výslechové místnosti vypíná nahrávací zařízení. A ještě když Araba začíná fackovat a kopat, říká si: "Co je tohle proti střevům vyhřezlým na asfalt?"

Výslech se odehraje na začátku románu, a tak lze prozradit, že skončí katastrofou. Arab se udáví. Měl alergii, lékař nepřišel včas. Vyšetřovatel je postaven mimo službu. Čtenář zhnusený, nejraději by knihu zaklapl.

"Sám nevím, co si o svém hrdinovi myslet," říká pro HN autor knihy, izraelský spisovatel Jišaj Sarid, telefonicky z Tel Avivu. Tento jedenapadesátiletý právník, syn již nežijícího bývalého izraelského ministra školství, při psaní částečně čerpal z vlastní zkušenosti. Jako každý Izraelec v osmnácti narukoval a pět let pracoval coby důstojník vojenské zpravodajské služby. "Ale měl jsem kancelářské zaměstnání, nikoho jsem nevyslýchal, to dělá tajná služba," ujišťuje.

Saridovi, který byl předloni hostem Festivalu spisovatelů Praha a jehož román nyní vyšel v českém překladu, se v knize podařilo vystihnout paradox izraelské bezpečnosti. Všichni souhlasí, že je nutné zabránit teroristickým útokům. Ale málokdo už je ochoten připustit, že to někdy obnáší použití síly.

"Můj hrdina není zlý. Nechce ubližovat. Jen je čím dál víc frustrovaný, nadřízení na něj vyvíjejí stále větší tlak, a tak začíná chybovat," popisuje Sarid.

Na dotaz, zda je podle něj násilí v podobných případech obhajitelné, chvíli mlčí. "Asi ano. Nejsem pacifista. Izrael musí mít silnou bezpečnost. Spoustu věcí, ze kterých ho svět obviňuje, dělá v sebeobraně. Ale dnes se izraelské bezpečnostní síly uchylují k násilí i tam, kde nutné není. Měli bychom být rezervovanější," míní Sarid a hned to dává do kontextu nynějších izraelsko-palestinských vztahů. "Nikdy nebyly ideální. Ale dřív jsme spolu mluvili, navštěvovali jsme se. Teď se jen donekonečna obviňujeme z násilí."

Saridův románový hrdina je typický případ. Míval iluze o míru, na autě nálepku modrého nebe s mráčky. Kdysi mluvil skvěle arabsky. Pak jednou nálepku strhl. Teď je jeho arabština čím dál primitivnější, smrskla se na základní otázky. Kde, kdy, proč, co's tam dělal. Tak dlouho vídal Palestince jen ve výslechové místnosti, až v nich přestal vidět lidi. Povýšil bezpečnost nade vše. Ztratil nadhled.

Třeba když se obhajuje před manželkou, která se ptá, zda vyslýchané bije: "Starám se o to, abychom tebe i všechny ty zatracené snoby nemuseli na konci večera seškrabávat ze zdi." Když mluví s psychologem: "Oni se nebojí dost. Vědí, co vše máme zakázáno. Jak čekáte, že teroristu zastavíme?"

Teprve když prosí právničku, aby do protokolu uvedla, že vše během výslechu se dělo ve jménu záchrany životů, dostane ránu. "A to jste ho kvůli tomu museli uškrtit?" Konečně probuzení do reality.

Výslech je však v románu Limassol jen vedlejší epizodou. Tou hlavní se stává hrdinova následná špionážní mise. Musí se vlísat do přízně Izraelky, jejímž nejlepším přítelem je starý Palestinec. A toho přimět, aby na veřejnost vylákal svého syna. Palestincův syn je totiž velitelem teroristické organizace. A izraelská tajná služba ho chce zlikvidovat.

Jišaj Sarid byl za román Limassol nominován na prestižní cenu Impac Dublin. Především asi za to, jak jeho hrdina postupně procitá. Do Izraelky se zamiluje. A starý Palestinec, básník a intelektuál, ho okouzlí. Úkol se komplikuje. Ať je básníkův syn sebevětší vrah, což ho hrdina může nechat zabít před očima těch dvou? Najednou má toho dost. Uvědomuje si, že když působí bolest jiným, působí ji také sobě. Už dál nemůže.

"Problém otců a synů s naší situací souvisí. Každá generace Izraelců i Palestinců je radikálnější, s každou se vzdaluje představa, že bychom mohli žít v míru. Starý Palestinec je v knize inteligentní, empatický, zato jeho syna už nikdo nenapraví," popisuje Sarid, který román zasadil do období takzvané druhé intifády. Tedy na přelom tisíciletí, kdy Palestinci spustili vlnu teroristických útoků. Odpalovali se v izraelských autobusech, nočních klubech, v restauracích.

Jišaj Sarid takové situace prožívá jako trojnásobný otec. "Mně je jedenapadesát, naučil jsem se to brát s odstupem. Když se v Tel Avivu rozezní sirény a utíkáme do krytu, protože na nás letí raketa odpálená z palestinských území, už se o život tolik nebojím," líčí. "Zato jsem k smrti vyděšený z představy, že by se něco stalo mým dětem. Vidím, jak strašně nesou následky. A představuji si, jak vyděšené pak musí být palestinské děti při odvetné akci Izraele."

Saridův román vrcholí způsobem, který je v izraelské literatuře bezprecedentní. "Přátelé mi říkali, jak je kniha skvělá, jen závěr se mi prý nepovedl, protože jsem z hrdiny udělal vlastizrádce. Jenže právě proto jsem tu knihu psal," směje se Sarid, podle nějž lze román vnímat jako metaforu izraelsko-palestinského konfliktu. Princip je stejný, ať je hrdinou vyšetřovatel, nebo třeba učitel. Všichni mají tendenci reagovat na palestinské násilí zase jen dalším násilím.

"Můj hrdina takový být přestane. Nakonec se rozhodne obětovat dobro většiny za soukromý dobrý skutek. To teď dělá spousta Izraelců. Když vidíme, že politicky se s Palestinci neusmíříme, usilujeme o to alespoň soukromě. Co nejvíc se přátelit, co nejvíc se navzájem podporovat. Chceme-li mír, jinou cestu nevidím," tvrdí.

Sarid by si ovšem také přál, aby mezi sebou Izraelci a Arabové víc komunikovali. "Předloňská návštěva v Praze byla výjimečná," vzpomíná na diskusi Festivalu spisovatelů v českém Senátu, kde se setkal s autory z Íránu, Iráku či Maroka. "Podobná debata by v Izraeli neproběhla. Na autory by z obou stran tlačili radikálové, ať se neúčastní. Ale my spolu musíme mluvit," říká Sarid.

Proto také kritizuje současnou celosvětovou kampaň hnutí zvaného BDS, které s přímluvou britského hudebníka Rogera Waterse či jeho krajana, režiséra Kena Loache, volá mimo jiné po bojkotu izraelské kultury. "Bojkot ničemu nepomůže. V Izraeli jsou všichni spisovatelé levičáci a přejí si vznik palestinského státu. Jsou to ti poslední lidé, které byste měli trestat. Pokud spolu přestanou mluvit už i izraelští a palestinští umělci, dopadne to s námi všemi zle," dodává.