Recenze: Kusturicův nový film vypráví o době, v níž se tančí i miluje v rytmu salv ze samopalů

Ve filmu Na mléčné dráze, který měl předpremiéru na pražském Febiofestu a pozítří vstoupí do českých kin, se srbský režisér Emir Kusturica znovu vrací k občanské válce v bývalé Jugoslávii. A stejně jako ve svých starších snímcích Underground nebo Život je zázrak také tentokrát přibližuje osudy náhodných obětí balkánského konfliktu. Činí tak typickou směsí absurdních situací, vypjatých vášní i drásavé tragičnosti.

Osobní záležitosti bývají v Kusturicových filmech vždy nadřazeny těm ideologickým, politickým či vojenským, jakkoliv jsou jejich důsledkem. Ústředním tématem snímku Na mléčné dráze, jenž vychází z Kusturicova tři roky starého segmentu pro mexicko-americký povídkový film Palabras de dioses (Rozhovory s bohy), je tudíž láska válce navzdory.

Příběh, který podle autora vychází ze "tří skutečných historek a mnoha smyšlenek", se odehrává poblíž nárazníkové zóny na chorvatsko-bosenských hranicích. Sám Kusturica ztvárnil roli cimbalisty Kosty, který "uprostřed bojů, uprostřed vraždění" rozváží mléko na oslu. Zamiluje se však do půvabné italsko-srbské vyhnankyně v podání Moniky Bellucciové.

Jejich lásku ohrožuje jednooký sniper, jemuž byla žena přislíbena za nevěstu, dále Kostova náruživá sestra a především anglický generál. Ten kvůli italské krasavici zavraždil manželku a po svém propuštění z vězení vysílá speciální jednotku, která má postavu Bellucciové odvléct do Londýna.

Na mléčné dráze je typický Kusturicův film se všemi obvyklými klady i zápory. Snímek, který se natáčel tři a půl roku, je jako balkánský kroj bohatě protkán fraškovitou třeštivostí, břesknou hudbou i fantaskními výjevy. Opět nechybějí surrealistické scény, v nichž jsou emocionálně, nikoliv racionálně jednající postavy ve vyhrocených momentech zbavovány tíže zemské gravitace.

V první části snímku, jehož středobodem je nevšední milostný trojúhelník, se objevuje mnoho groteskně přepjatých a karnevalově hýřivých sekvencí, které jako by z oka vypadly režisérově cikánské komedii Černá kočka, bílý kocour. Obrazy jsou to často působivé, nicméně podobné extravagantní a manýristické výjevy bylo možné vidět již v Kusturicových předešlých filmech.

Druhá část místy až pohádkově laděné romance, ve které "zakázaní" milenci prchají před zabijáckým komandem, je problematičtější. Spojení magického realismu s realismem válečným působí těžkopádně a zdlouhavě. Navíc rozmělňuje ústřední téma filmu − kromě protiválečného apelu přeneseně reflektuje i současnou uprchlickou krizi.

Symbolickou roli v příběhu opět ztělesňují zvířata, na nichž Kusturica demonstruje hrůznost války a která jsou − především ve scéně s ovcemi v minovém poli − masakrována v nevídané míře. Zvířata i poutavě nasnímaná balkánská příroda ale mají také výrazně aktivní úlohu: v době vymknuté z kloubů všemožně ochraňují oba lidské uprchlíky před jejich vlastním druhem.

Z trikového hlediska věrohodně nepůsobí jen scény s velkým hadem, vytvořeným pomocí digitálních efektů.

Režisér měl jako obvykle šťastnou ruku při obsazování ženských rolí. Vedle slavné italské herečky Moniky Bellucciové, jež ve svých dvaapadesáti letech přesvědčivě ztvárňuje osudovou ženu, zaujme srbská rodačka Sloboda Mićalovićová v roli výstřední gymnastky Mileny. Vypadá jako mladší sestra Bellucciové a díky živočišnému temperamentu dokonale zapadá do Kusturicovy filmové galerie neobyčejných hrdinek s horkými hlavami i srdci.

Válečná romance Na mléčné dráze nedosahuje uhrančivosti nejlepších filmů o bratrovražedném balkánském konfliktu, jakým je třeba třiadvacet let staré podobenství Před deštěm režiséra Milča Mančevského. Navzdory nesourodosti a dalším nedostatkům však Kusturica v nejsilnějších částech filmu podává palčivé poetizované svědectví o své zemi a době, v níž se tančí i miluje v rytmu salv ze samopalů.