Metr na operu Jiřího Černého: Straussův Růžový kavalír v Met má do kýče daleko

V Laroussově hudební encyklopedie stojí, že "Růžový kavalír je jedním z vrcholů Straussova umění". Zjevně si to myslí také ředitel newyorské Metropolitní opery Peter Gelb.

Přelomovou operu, kterou Richard Strauss složil v sedmačtyřiceti letech, nasadil Gelb do série přímých přenosů uváděných světovými kiny už podruhé v nové inscenaci během sedmi let. Sobotní závěr přenosové sezony 2016/2017 mohl zaujmout rovněž ty z 350 tisíc diváků v kinech 77 zemí, kterým Růžový kavalír dosud ve své více než stoleté existenci zaváněl kýčem.

Zatímco bohatství harmonií a instrumentační virtuozitu, jimiž mnichovský rodák předtím oslnil v Salome a Elektře, uznávali i jeho kritici, přechod skladatelova rakouského libretisty Huga von Hofmannsthala od historických dramat ke komické opeře a k prostředí vídeňské šlechty za dob Marie Terezie skousl málokdo.

Valčíkový nádech Růžového kavalíra navíc sváděl k domněnce, že autor chtěl vzdát hold svému jmenovci Johannu Straussovi staršímu a vůbec vídeňské operetě. Přestože Richard Strauss tvrdil, že operetu miluje asi jako císař Vilém sociální demokraty.

Základem nového, přesvědčivého Růžového kavalíra v Metropolitní opeře je režijní pojetí. Kanadský režisér Robert Carsen − Brňanům známý také z tamní loňské Janáčkovy Káti Kabanové − by stoupence stranické estetiky Zdeňka Nejedlého nepotěšil. Třebaže prostředí zhýralé šlechty Carsen přenesl pouze časově, na začátek 20. století, místo společenské kritiky vyzdvihl ze Straussovy hudby nadčasovost lásky a její pomíjivost. Aby se stárnoucí žena zamilovala do teenagera, to nepotkává jen šlechtičny.

Carsen si ke svému záměru pozval debutanta filmových přenosů Sebastiana Weigla. Berlínský dirigent výborně sloužil Straussově orchestraci i rozličným sólovým hlasům. Čtyřicetiletý basista Günther Groissböck vybavil barona Ochse neodolatelnou mimikou, gestikou i zvuky buranského děvkaře. Hlasu měl na rozdávání − a v okrajových hloubkách mu dirigent Weigle obstaral ticho.

Sopranistka Renée Flemingová je potěšením pro každého dirigenta: přesná, technicky stále bezchybná, ve výškách vítězná. Přesto pro ni tentokrát byla role zamilované Maršálky dvojsečná. Po 26 letech a 22 úlohách v Met se (prý kvůli kloubním potížím) jedné role za druhou vzdává. Podobně jako Maršálka svého sedmnáctiletého hraběte Oktaviána.

Oddané newyorské publikum při každé příležitosti objalo Flemingovou ovacemi. Zasloužila si to snad ještě více než obvykle. Důstojně a nesentimentálně vyhrát a vyzpívat pocity ženy, která ví, že ji milenec podle zákonů přírody opustí kvůli mladé dívce, to je i pro hvězdnou sopranistku takřka nadlidský úkol.

Pro Oktaviána, vlastně titulní roli, je mezzosopranistka Elina Garanča přímo zrozená. Všechny převleky a příčesky, jimiž se v této slavné "kalhotkové" roli mění z elegantního chlapce v ordinérní služku, jí padnou jako ulité. Celým svým typem tak hravě dohání, co snad někde chybí jejímu hlasu v barvě, aby se víc odlišil od Flemingové.

Oktaviánova nová láska Sofie to má už v libretu ze všech nejtěžší. Naivka, předhazovaná jako movitá nevěsta baronu Ochsovi − takovou roli lze nejspíš přehrát nebo podehrát. Erin Morleyová se téměř vyhnula obojímu a svým milým mladodramatickým sopránem se pěkně přimkla nejen ke Garanče, ale v útěšném a vznešeném závěrečném tercetu také k Flemingové.

V roli jejího prospěchářského otce Faninala, herecky ovšem upozaděného rtuťovitou komikou vševládného barona Ochse, se nedal přeslechnout barevně krásný a suverénní baryton Marcuse Brücka. V jeho rodném Německu se titul komorního pěvce, jaký od roku 2011 užívá v Deutsche Oper Berlin, dává jen těm nejlepším.