Optimalizátor a zneužívač

Představte si zdravého člověka, který žije ze sociálních dávek. Mohl by pracovat, ale prostě se mu nechce, takže má "vymakaný" systém, jak ze státu vysosat co nejvíc. A protože je chytrý, daří se mu to. Úspěšně bruslí v paragrafech, přesně ví, jak se kdy tvářit, co kde říci, aby dostal maximum a všechno přitom bylo naprosto legální. Obírá stát a směje se. A teď z druhé strany. Představte si člověka, který by mohl platit daně, ale prostě se mu nechce. Vymýšlí, jak zaplatit co nejmíň, pokud možno nic. No a protože je chytrý a vlivný, daří se mu to. Úspěšně bruslí v paragrafech, přesně ví, co udělat, aby to bylo dokonale legální. Obírá stát a směje se.

Asi se shodneme, že aktivity obou jedinců jsou srovnatelně škodlivé. Ohlodávají stát z opačných stran. Jeví se proto zajímavým, že činnost prvního nazýváme s krajním opovržením "zneužívání dávek", činnost druhého naopak smířlivě "daňovou optimalizací". Vysvětlení je ale vlastně prosté. Činnost horních společenských vrstev byla ve srovnání s analogickou činností spodiny vždy nazývána jazykem eufemistickým: zatímco chudák "sprostě lže", sociálně lépe postavený se "nekonzistentně vyjadřuje". Zatímco drobný živnostník "krade", oligarcha "provádí složitou daňovou operaci". Různý (nejen) jazykový metr přetrvává dodnes, spravedlnost nespravedlnost.