Půlstoletí poté, co odešl do exilu, se Karel Ančerl vrátil. Tedy přeneseně vzato. Píle a zvuk, které český dirigent během svého čtyřletého působení v roli šéfdirigenta vtiskl Toronto Symphony Orchestra, byly stále slyšet na dvou vystoupeních tohoto tělesa na Pražském jaru. Dirigent Peter Oundjian s ním uvedl českou tvorbu i vrcholná díla 20. století.
Před čtyřmi lety Oundjian prošel zatěžkávací zkouškou, když dirigoval sledované úvodní koncerty festivalu. Letos se snad po celý pobyt v Praze usmíval od ucha k uchu. V pátek a sobotu v pražském Obecním domě šla z Oundjiana nespoutaná energie − možná proto, že torontský rodák dirigoval své oblíbené skladby, Dvořákovu Sedmou a Smetanovu předehru k Prodané nevěstě.
Karel Ančerl torontský orchestr vedl od roku 1969 až do své smrti o čtyři roky později. Jeho vliv byl také na nynějších vystoupeních patrný v tom, jak těleso rozehrávalo emoce Dvořákovy symfonie, jak hladce klenulo melodie. Torontští hráli s pochopením pro českou hudbu, která je u cizinců nebývalá, s dramatickými kontrasty, měkkostí a přitom patřičnou romantickou majestátností.
Také Smetanovu předehru hudebníci zvládli s přehledem − ve vhodném tempu, plynule a vzrušeně. V sále vyvolali atmosféru očekávání.
Další česko-kanadskou spojkou byla skladba Karnevalová předehra od Oskara Moravce, jenž v Praze ukončil slibnou hudební dráhu, když uprchl před nacisty. S rodinou se pak usídlil v Torontu, kde učil a skládal.
Dirigent Oundjian si název Moravcovy skladby vyložil doslova − pod jeho taktovkou orchestr vytvořil karnevalový roj barvitě znějících dřev a smyčců, které v dovádivých rytmech narážely do temnějších, hlubších žesťů a dunivých perkusí.
Pražské jaro: Ančerl by byl na Toronto hrdý
Oba koncerty doprovodili světoví sólisté. Ruský houslista Maxim Vengerov v Brahmsově houslovém koncertě D dur dostál pověsti superhvězdy.
Zejména v kadenci před koncem první věty projevil virtuozitu: na pohled zdánlivě nenamáhavou, avšak fantastickou techniku, uhrančivý výraz, nápadité frázování a emoce, jež vyvolával každou notou. Oundjian při tom taktovkou opatrně mírnil orchestr. Po skončení oba dojatí muži odcházeli v objetí.
Sólistou druhého večera byl kanadský klavírista Jan Lisiecki, zázračné dítě hrající se zručností profesionála a častý spolupracovník torontského tělesa. Mnoha vystoupeními prohloubená vzájemná chemie byla patrná v Schumannově klavírním koncertu a moll, kde je klavírní part úzce provázaný s orchestrálním. Dialog působil živě, přechody takřka nebylo slyšet − sólista i dirigent se stylem a přístupem dokonale doplňovali.
Dvaadvacetiletý Lisiecki stále vypadá neuvěřitelně mladě, interpretuje však až se zarážející moudrostí. Jen výjimečně si se skladbou pohrává.
To nejlepší přišlo nakonec − v Bartókově Koncertu pro orchestr, vrcholně inovativní skladbě, která od orchestru vyžaduje značnou hudební inteligenci i šikovnost. Při jejím provedení se Oundjian nakláněl k hráčům a zvuk orchestru − čistý, nuancovaný, krásně vyvážený − hnětl oběma rukama.
Po dvou večerech klasického repertoáru šlo o vítanou tečku a ukázku velkého muzikantství i všestrannosti. Karel Ančerl by na své Toronťany byl hrdý.
Pražské jaro: Ančerl by byl na Toronto hrdý
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist