Karel Ančerl by na své hudebníky z Toronta mohl být hrdý, poctu mu na Pražském jaru složili bravurně

Půlstoletí poté, co odešl do exilu, se Karel Ančerl vrátil. Tedy přeneseně vzato. Píle a zvuk, které český dirigent během svého čtyřletého působení v roli šéfdirigenta vtiskl Toronto Symphony Orchestra, byly stále slyšet na dvou vystoupeních tohoto tělesa na Pražském jaru. Dirigent Peter Oundjian s ním uvedl českou tvorbu i vrcholná díla 20. století.

Před čtyřmi lety Oundjian prošel zatěžkávací zkouškou, když dirigoval sledované úvodní koncerty festivalu. Letos se snad po celý pobyt v Praze usmíval od ucha k uchu. V pátek a sobotu v pražském Obecním domě šla z Oundjiana nespoutaná energie − možná proto, že torontský rodák dirigoval své oblíbené skladby, Dvořákovu Sedmou a Smetanovu předehru k Prodané nevěstě.

Karel Ančerl torontský orchestr vedl od roku 1969 až do své smrti o čtyři roky později. Jeho vliv byl také na nynějších vystoupeních patrný v tom, jak těleso rozehrávalo emoce Dvořákovy symfonie, jak hladce klenulo melodie. Torontští hráli s pochopením pro českou hudbu, která je u cizinců nebývalá, s dramatickými kontrasty, měkkostí a přitom patřičnou romantickou majestátností.

Také Smetanovu předehru hudebníci zvládli s přehledem − ve vhodném tempu, plynule a vzrušeně. V sále vyvolali atmosféru očekávání.

Další česko-kanadskou spojkou byla skladba Karnevalová předehra od Oskara Moravce, jenž v Praze ukončil slibnou hudební dráhu, když uprchl před nacisty. S rodinou se pak usídlil v Torontu, kde učil a skládal.

Dirigent Oundjian si název Moravcovy skladby vyložil doslova − pod jeho taktovkou orchestr vytvořil karnevalový roj barvitě znějících dřev a smyčců, které v dovádivých rytmech narážely do temnějších, hlubších žesťů a dunivých perkusí.

Pražské jaro: Ančerl by byl na Toronto hrdý

Dalších 15
fotografií

Oba koncerty doprovodili světoví sólisté. Ruský houslista Maxim Vengerov v Brahmsově houslovém koncertě D dur dostál pověsti superhvězdy.

Zejména v kadenci před koncem první věty projevil virtuozitu: na pohled zdánlivě nenamáhavou, avšak fantastickou techniku, uhrančivý výraz, nápadité frázování a emoce, jež vyvolával každou notou. Oundjian při tom taktovkou opatrně mírnil orchestr. Po skončení oba dojatí muži odcházeli v objetí.

Sólistou druhého večera byl kanadský klavírista Jan Lisiecki, zázračné dítě hrající se zručností profesionála a častý spolupracovník torontského tělesa. Mnoha vystoupeními prohloubená vzájemná chemie byla patrná v Schumannově klavírním koncertu a moll, kde je klavírní part úzce provázaný s orchestrálním. Dialog působil živě, přechody takřka nebylo slyšet − sólista i dirigent se stylem a přístupem dokonale doplňovali.

Dvaadvacetiletý Lisiecki stále vypadá neuvěřitelně mladě, interpretuje však až se zarážející moudrostí. Jen výjimečně si se skladbou pohrává.

To nejlepší přišlo nakonec − v Bartókově Koncertu pro orchestr, vrcholně inovativní skladbě, která od orchestru vyžaduje značnou hudební inteligenci i šikovnost. Při jejím provedení se Oundjian nakláněl k hráčům a zvuk orchestru − čistý, nuancovaný, krásně vyvážený − hnětl oběma rukama.

Po dvou večerech klasického repertoáru šlo o vítanou tečku a ukázku velkého muzikantství i všestrannosti. Karel Ančerl by na své Toronťany byl hrdý.