Na Netflixu prohodili role, v páté řadě seriálu Orange Is The New Black jsou z vězeňkyň bachařky

V každém člověku dřímá sadistický bachař. Alespoň to naznačují sociologické experimenty. Především to platí, když se role vězeňkyň a bachařů prohodí ve skutečném žaláři − tak jako během vzpoury v páté řadě seriálu Orange Is the New Black, která je právě k vidění na stránkách internetové televize Netflix.

Seriál z ženské věznice s minimální ostrahou − inspirovaný skutečnými osudy ženy z lepší rodiny Piper Kermanové, která skončila za mřížemi − během předchozích čtyř řad přinesl záplavu hrdinek. Chytře a vtipně se vyhýbal klišé drsných kriminálek z mužských věznic i klišé spojeným s lascivním brakovým žánrem pojmenovaným "ženy ve vězení".

Komediální drama Orange Is the New Black naopak vedle Piper a její lesbické přítelkyně Alex vždy sledovalo širokou povahovou škálu aktivních protagonistek. A vedle podobných − i přes všudypřítomnou nadsázku dosti realistických − bojů o moc a postavení, jaké ve vězení svádějí muži, se v ženských celách či sprchách řešily i zcela jiné problémy.

Nahota se vyobrazovala stejně přirozeně jako potřeba a cena hygienických pomůcek ve vězení, vedeném od třetí řady seriálu nikoli státem, ale soukromou firmou. Bezpráví a nedostatek důstojnosti, jemuž byly vězeňkyně vystaveny, eskalovaly na konci čtvrté řady v emotivním finále, kdy jeden ze strážců zabil nejsympatičtější postavu Poussey Washingtonovou a vyvolal vzpouru.

Pátá řada je dosud nejodvážnější a sama je svého druhu sociálním experimentem. Po rozkošatělých příbězích plných odboček do minulosti hrdinek mimo zdi vězení se nových třináct epizod odehrává během pouhých tří dní, kdy věznici vládnou ženy. A seriál, který vždy vedle kritiky vězeňského systému tematizoval to, jak vzniká moc a co dělá s lidmi, se nyní dostává ke kořenům touhy po moci.

Dosud si vězeňkyně musely své místo v hierarchii vybojovávat velmi obezřetně − dávat pozor nejen na dozorce, ale rovněž na to, zda se zrovna nepohybují na cizím teritoriu. Mezi bělošskými, hispánskými a černošskými "klany" tu vždy vládly složité třenice. Ty nyní dostaly živelnou podobu.

V jedné části věznice Litchfield se vyjednávají podmínky propuštění rukojmí, o několik chodeb dál se zajatí dozorci stávají předmětem podobně ponižujících her, jakým donedávna vystavovali své nynější trýznitelky − od svlečení do spodního prádla přes účast v reality show "Litchfield má talent".

Jakkoli nové díly Orange Is the New Black místy trpí horečnatým chaosem, během něhož se souběžně odehrává mnoho dějových linií, tyto skoky od postavy k postavě a z nálady do nálady patří k největším kladům poslední řady seriálu.

Zatímco dosud se ukazovalo, že vězeňkyně jsou složité, mnohdy sympatické, byť zároveň nebezpečné lidské bytosti, náhle nabytá moc a volnost z mnohých učinila bestie s chutí ovládnout či ponižovat ostatní.

Nelze rozhodnout, zda to pochází z předešlé výchovy či z pobytu v korupcí prolezlém vězení, každopádně se toto instinktivní počínání podstatně liší od cynického zákulisního jednání těch opravdu mocných − politiků či mužů zákona, kteří venku čekají na povel vtrhnout dovnitř. Neučinili tak jen kvůli mediálnímu obrazu a přítomnosti kuchařské celebrity Judy Kingové, která si odpykala trest, ale nestihla vězení před vzpourou opustit.

Vše skončí snad ještě otevřeněji než v minulé řadě, a rozhodně ne příslibem dobrého či alespoň spravedlivého konce. A při následném ročním čekání na další řadu seriálu Orange Is the New Black se vedle otázek, jak lze vůbec pokračovat dál, budou nepochybně vracet i úvahy nad právě viděným. Nad tou živočišně upocenou lidskou zoo plnou temnoty i nečekaně vtipných momentů, v níž už definitivně nelze dělit postavy na hodné a zlé, sympatické či protivné. Obzvlášť když skutečné i mentální mříže dočasně zmizely, "démoni" mohli být vypuštěni ven a posedli všechny bez rozdílů postavení, pohlaví či rasy.