Živnostníci k pásu a jiné úlety

Freudovská psychologie zná uřeknutí, která odhalují skutečný vztah mluvčího k nějakému objektu. Podobný efekt lze sledovat i v politice. Mechanismus je sice poněkud odlišný, uřeknutí jsou často cosi jako záchvaty upřímnosti, takže se odehrávají v celých, mnohdy rozvitých větách. Ale výsledek je stejný: Umožňují zahlédnout skutečný způsob uvažování toho kterého politika nebo rovnou esenci té které politické strany.

V poslední době se s podobnými "uřeknutími" roztrhl pytel. Vrcholné číslo předvedl předseda Senátu Milan Štěch z ČSSD, když začal vyprávět, že by nedostatek pracovníků ve firmách řešil tím, že se budou osobám samostatně výdělečně činným zvyšovat odvody, takže se desetitisíce lidí raději nechají zaměstnat. Doplnil, že OSVČ nejsou "z národohospodářského hlediska efektivně využité" a "nikdo neví, jaký je jejich přínos pro tvorbu HDP". Pro ČSSD, která se snaží tvářit jako moderní levicová strana, které jde o emancipaci v nejširším slova smyslu, je to docela rána. Štěchova chvilka upřímnosti upomněla na pasáž z Marxova Komunistického manifestu, kde se píše, že "Malý průmyslník, malý obchodník, řemeslník a rolník… nejsou revoluční, nýbrž konzervativní. A nejen to: jsou reakční, snaží se otočit kolo dějin zpět." Útokem na OSVČ Štěch nejen odkopal sám sebe, ale dal zapochybovat, jak je to vlastně s celou ČSSD. Je to moderní levicová strana, nebo partaj, kde fungují reliktní schémata třídního boje? Uvažuje se v ní o lidech jako o lidech, nebo jsou lidé považováni hlavně za "prostředek k tvorbě HDP" v duchu tradic komunistického sociálního inženýrství? Nepříjemné otázky.