Expozice nové hudby slyší i magnetické vlny růst. Uvede umělkyni Kubischovou i Charlemagna Palestina

Koncerty s instalacemi ve veřejném prostoru kombinuje ode dneška do pátku "jarní část" letošního ročníku Expozice nové hudby.

Brněnský festival už třicet let vozí do tuzemska radikální umělecké osobnosti. Kurátoři Viktor Pantůček a Jozef Cseres tentokrát pozvali tvůrce starší generace, ale pořád naprosto relevantní.

Vila Tugendhat se otevře autorce, která má v sound artu, práci se zvukem, pozici múzické vynálezkyně. Christina Kubischová vyvinula speciální sluchátka, která účastníkům jejích Elektrických procházek umožňují slyšet elektromagnetická pole, jimiž je současný svět přeplněný.

Sítě mobilních operátorů, bezpečnostní systémy, bankomaty, wi-fi, lokální sítě: tyto signály náhle přestávají být "neviditelné" a posluchač je až v šoku, v jak hustém prostředí žije.

"Elektromagnetické zvuky mají v sobě cosi hudebního, evidentně však pocházejí 'z jiného světa'," říká Kubischová. Pro dnešní koncert ve Vile Tugendhat připravila dvojzpěv elektromagnetické říše se smyčci, v němž hrají členové Brno Contemporary Orchestra.

V zahradě vily zazní autorčina čtyřkanálová instalace Písně fontán, od níž si Kubischová slibuje protnutí minulosti s přítomností v tomto významném místě. Otevřeno bude i do zahrady sousední památné vily Löw-Beer, která hostí instalaci belgické autorky Marii Blondeelové.

Ve čtvrtek festival pokračuje vystoupením osobnosti velké generace newyorské avantgardy. Letos sedmdesátiletý Charlemagne Palestine získal světové uznání později než jeho generační spřízněnci Steve Reich a Philip Glass. Dnes už je však taky legendou.

Jako mladík býval zvoníkem v kostele u Central Parku a tam si vypěstoval jedinečný přístup k varhanám. Postupně buduje divokou zesilující se hudbu, v jejímž vrcholu řvou a hřmí snad všechny otevřené píšťaly.

Jeho hra je obřadem, který demonstruje sílu a neuchopitelnost varhanního zvuku: nejdelší verze trvaly několik dní.

Palestine se distancuje od církví, to je jeho hravá i provokativní stránka: varhany obkládá plyšovými zvířaty, zjevuje se v kostýmech včetně beranice a kovbojského klobouku, u varhan popíjí koňak.

Všechny své "hereze" vysvětluje podpůrnými příběhy a jako umělec, který vystoupil v desítkách zemí a spolupracoval s osobnostmi od básníka Allena Ginsberga po elektroniky Pan Sonic, už jimi dnes nešokuje.

Palestinův varhanní koncert v brněnském českobratrském Betlémském kostele za padesátikorunové vstupné je malý zázrak. Vždyť v katedrále ve francouzském Štrasburku slavně vystoupil v době akcí k jejímu miléniu a festival Transmediale s ním vyprodal − s adekvátně vysokým vstupným − vznosný Francouzský dóm v centru Berlína.

Palestine může být rád: dnes je vysoce ceněný, zároveň nepřišel o pel outsidera a nebem políbeného samorosta. Je nepochybně hrabalovskou postavou − když mluví, má dar dávat věci do pohotových souvislostí: v interview pro hudební web Quietus přirovnal umělecké vysoké školy ke koncentrákům a vlastní matku k Margaret Thatcherové.

Navzdory vší provokativnosti ale z něho září cosi velmi laskavého. A především: schopnost podmanit si varhany i akustický prostor je u Palestina dodnes jedinečná a skvěle živá.

Přes vysokou kvalitu technologií se ta masa tónů, odrážející se jako kulový blesk mezi zdmi chrámu, dá nahrát a medializovat jen do určité míry. Charlemagne Palestine se musí zažít.