Fenomén SHQ: Karel Velebný dal českému jazzu modernu i vtip

Vydání osmi alb jazzového uskupení SHQ, jehož vůdčí osobou byl multiinstrumentalista Karel Velebný, představuje pořádný historický počin. Dokonce vzbuzuje údiv, proč se na jedno z center československého jazzu dosud pozapomínalo.

Nyní jsou stará alba a další sebrané nahrávky znovu k dispozici: zdaleka nejen pro příznivce jazzu, spíš jako vynořivší se část české kulturní historie 20. století. Celou akci zorganizovalo vydavatelství Indies Happy Trails a publicista Jaroslav Riedel, který všech osm alb reedičně připravil a okomentoval. Dohromady se dají číst jako zevrubná kronika SHQ pro naši dobu.

Karel Velebný, ročník 1931, představoval nadjazzovou osobnost, vtipnou, hluboce vzdělanou a gentlemansky nepředvádivou, s níž byla radost pobýt.

Kromě koncertování položil základy jazzové výuce v Čechách, formoval mnoho žáků, zbylo po něm několik příruček. Vedle muziky patřil k zakládající partě mýtu Járy Cimrmana, rozhlasové pořady jako mystifikační vinárna U pavouka daly vědět o jeho suchém humoru. Je víc než namístě, že k tomu všemu lze nyní konečně slyšet hudbu SHQ, která představovala Velebného hlavní osobní vyjádření.

Nahrávky zasahují časové pásmo 1958 až 1973. Začíná se tedy v době, kdy se jazz jakž takž osvobozuje a u totalitní moci přestává mít stigma ďábelské buržoazní propagandy. V šedesátých letech se pak vyvíjí a různí, v roce 1973 už Velebného album Jazzové nebajky představuje postmoderní fúzi, v níž proudí hodně elektřiny. Dohromady je to pořádný kus jazzové historie.

SHQ byl vlastně Velebný, sestavy kolem něj se měnily. Za ta léta s ním hráli "všichni", čte se to jako encyklopedie: saxofonista a flétnista Jan Konopásek, kontrabasista Luděk Hulan, hráč na bicí Ivan Dominák, později Laco Déczi, Zdeněk Pulec, Evžen Jegorov, Rudolf Dašek, George Mraz, Josef Vejvoda, Karel Růžička. Nebo třeba Petr Kořínek, Rudolf Ticháček, Jiří Válek, Jiří Stivín, František Uhlíř a mnoho dalších.

Z osmi vydaných alb mají pro dnešek nejsilnější přesah čtyři. Rodinná kronika shrnuje nahrávky SHQ z let 1962 a 1963. Je tu slyšet, že Velebný se saxofonistou Konopáskem měli ambici psát chytrá moderní aranžmá − sám Velebný už tehdy s jistotou střídal vibrafon a tenorsaxofon.

Skladby Paže pážete a Pět dodeka nejsou zajímavé jen pro Velebného patafyzický humor v názvech: kapelník skutečně zkoušel psát dodekafonní metodou, zajímalo ho, jak zní jazz při aplikaci nemelodických postupů Arnolda Schoenberga. I jinak v té době SHQ nahrával svrchovaně "evropský jazz", aniž by přestal ohledávat hardbopový styl.

"Upozorňuji vás: tohleto není přípitek na vaše zdraví. Pasáci poezie, koštéři metafor, to není pro vás, to, co tu dávám do placu! To je pro skutečný lidi, který jsem poznal!" Zvuk alba Ztráta nalezeného syna penetruje hlas Jana Třísky. V roce 1967 se s ním SHQ spojil na albu Poezie a jazz II a nahrál beatnickou poezii Václava Hraběte, který nedlouho předtím zemřel ve věku čtyřiadvaceti let, aniž by se dočkal jediné publikace.

Z alba je cítit užitečnost konkurence osobností, které nosily skladby a hledaly stylovou, ale také osobitou instrumentaci − viz nesmírně dobré Radary nad městem Karla Krautgartnera, jejichž téma by obstálo v soundtracku bondovky.

Karel Velebný: nadjazzová osobnost, vtipná, hluboce vzdělaná. Na snímku z jazzového festivalu v Praze roku 1986.

Foto: ČTK

V roce 1970 pak vzniklo album, jehož koncept po svém později následovali Jaroslav Hutka, Emil Viklický, Iva Bittová, Vlasta Redl nebo Čechomor: Týnom, tánom − radikální přepracování lidových témat. Tohle je dost hluboké album, které se nezajímá o folklor a jeho citovost: místo toho různorodě a plně využívá desetičlenný ansámbl různorodých osobností. Pásol Jano tri voly je i s jazzovou harmonií dobře k poznání, rafinované přetlumočení Jak jsi krásné, neviňátko, se prozradí až časem.

Deska podepsaná autory Jaromír Hnilička & Karel Velebný Tentet je dokumentem o zralosti. A čistě radostné jsou pak Jazzové nebajky, nejmladší z celé nyní vydané reedice: elektrické piano Karla Růžičky a Velebného vibrafon spolu tvoří tekutý zvuk a i přes jazzovou kotvu části alba znějí jako raná ambientní hudba.

Vábničky a intermezza "cáklá" jako od Franka Zappy ukazují, že Velebný bral jazz smrtelně vážně a zároveň se suverénním nadhledem. Tohle album je z celé reediční nálože nejaktuálnější pro hledače zakopaných pokladů českých hudebních souvislostí.

Je pochopitelně otázkou, čím chtěl československý jazz být. U kterých osobností reprezentoval spojku s nedosažitelnou Amerikou a znějící sen o spojení se Západem a kdy naopak "dobový ventil" přesahoval a stával se inspirovanou součástí mezinárodní sítě.

Karel Velebný nepochybně patřil k linii, kterou u nás otevřel Jaroslav Ježek: k milovníkům jazzu, kteří ho dokázali dělat suverénně a po svém.

Velebný jej propojoval s osobní improvizační citlivostí, s evropskou skladatelskou tradicí, lekce nastudované od mistrů u něj morfovaly ve vlastní výraz, lehce ironicky občas přimíchal známé kulturní reference. Především ale "vymýšlel jazz znova" tak, aby dával smysl v tehdejším Československu i jemu osobně.

Nikdy se nespokojil s tím, že by zvládl uhrát nové trendy nebo psal variace na slavné skladby: v tomhle byl protipólem Martinu Kratochvílovi a dalším epigonským jazzmanům.

Reedice Velebného děl nepřipomíná jen hudbu: ukazuje, že SHQ byl fenomén. Přitahoval výborné grafiky, viz obaly alb, kluby Reduta či Parnas nabízely svobodu a pocit kosmopolitnosti těm, kdo potřebovali distingovanější relax než beatovou vřavu.

Občas se říká, že jazz komunistické moci vadil méně, protože neměl texty, a tedy rebelský obsah. To je ovšem jen názor zdálky: kdo si kdy zblízka prohlédl disciplinovanou sebenáročnost Karla Velebného, uviděl, že s odmítnutím zradit jazzovou stavovskou čest se tu vědomě a pevně držely také další hodnoty.

Mimochodem, čeští příznivci hudební historie by v jedné věci mohli trochu přidat: kapelník, skladatel, multiinstrumentalista, pedagog, cimrmanolog a enigmatický člověk Karel Velebný dodnes nemá standardní wikipedické heslo v češtině.