Recenze: Adámkova a Nejtkova brněnská opera dává lekci slušného chování

Bezejmenným postavám vykládajícím vážně a s důrazem poučky o společenském chování se jen stěží daří zachovat pokyny, které samy vyhlašují. Vznikají nepravděpodobné a absurdní situace jako vypůjčené z filmů Luise Buñuela. Právě k jeho Nenápadnému půvabu buržoazie či Přízraku svobody se hlásí tvůrci nové opery Pravidla slušného chování v moderní společnosti.

Dílo libretisty Jiřího Adámka a skladatele Michala Nejtka − multižánrového hudebníka, který hraje například ve skupině Davida Kollera − dospělo minulý týden po dvouleté práci ke světové premiéře v brněnské Redutě, scéně Národního divadla Brno. A v pátek se uskuteční jeho repríza.

Detailní práce na přípravě opery, jež vznikla podle činoherní předlohy dramatika Jeana-Luca Lagarce, vyústila do inscenace plné sílícího napětí mezi tím, jak by se mělo žít, a tím, jak se doopravdy žije.

Marnost úsilí přetvořit hlasitě deklarovanými pravidly sama sebe ale připomíná také zmutovaná zvířata ze sci-fi Ostrov doktora Moreaua. Opera se však neutopí v krvi a rozvratu. Na jejím konci je přirozená smrt, která si žádá klid.

Jemné posuny mezi pravidly a skutečností nabývají během představení na síle. Situace se větví do paralelně probíhajících vrstev.

Národní divadlo Brno operu u autorů nejen objednalo, ale také jim poskytlo dostatek času na zkoušení i schopné síly. Skvělou práci odvedl dirigent Pavel Šnajdr, který dílo hudebně nastudoval a vedl orchestr při premiéře. Šnajdrova soustavná práce s nezávislým Brno Contemporary Orchestra, tvořeným částečně členy operního orchestru, se tak zúročuje v kamenném divadle.

Orchestr Janáčkovy opery v komorním obsazení s rozsáhlou sadou bicích nástrojů hrál srozumitelně a čitelně v komorních pasážích, byl přesný rytmicky a vytvářel minimalistické gradace stoupající místy až ke krátkým, hlukově nepřehledným plochám.

S úlohami si výborně poradili také pěvci, kteří po osmdesát minut trvání opery prakticky neopouštějí jeviště. Kromě zpěvu, jenž neustále směřuje ke komplikovaným a perfektně znějícím ansámblům, se musí soustředit na pohybovou stránku inscenace. Ta se blíží mnohem víc k choreografii než k realistickému hraní, jak je pro Adámkovy režie typické. 

Provedení vyžaduje přesnou koordinaci dikce i pohybu a sopranistky Daniela Straková-Šedrlová i Marta Reichelová, mezzosopranistka Jitka Klečanská a basista Josef Škarka se do takových požadavků vpravili bez operních manýr.

Čtyři postavy ve slušivých a uhlazených kostýmech Adriany Černé vstoupily na okraj scény, každá si přinesla rohožku a než vešly na jeviště, způsobně si otřely boty. Už tady se ukázalo, jak ve snaze o dokonalé chování křičí i sebemenší odchylka: postavit se vedle rohožky má najednou emocionální účinek skoku do propasti, lehce rozdílná délka šatů získává význam teorie relativity. 

Elektrizující napětí mezi jednou z žen a mužem se projeví v odlišném způsobu, jakým jí pomáhá svléknout kabát. Další žena se od své kolegyně dočká nekompromisního šťouchnutí do kolene, když si dovolí dát nohu přes nohu. Dáma tak přece nikdy nesedí. Do předepsaných manýr z vysoké společnosti se ale míchají lidové rituály − na svatbě nesmějí chybět rachejtle a konfety, svatebčané musí při tanci vytvořit hada. 

Scéna Ivany Kanhäuserové připomíná solidní byt v retro stylu. Pěvci jím projdou z jedné strany na druhou, stejně jako životem. V hudbě zní citáty předchozích částí. 

Nejtek ztvárnil každou ze sedmi scén opery v různých formách − Narození je passacaglia s tvrdošíjně se opakujícím motivem, na nějž se nabalují další vrstvy. Pokračují Křtiny − rondo, Námluvy − suita, Zásnuby − sonáta, Svatba − burleska a Běh života − elegie. A Smrt je remix.

Absurditu situací dovršuje Petr Vančura, herec mnoha převleků, který s neomaleností zasahuje do děje jako pierot, kněz, nevěsta nebo kovboj. V klidu posvačí, ukusuje (neulamuje!) rohlík, posype se rýží, na ohni v televizi si ohřeje plechovku fazolí a nakonec sní banán, který oloupe od špičky − ctitelé novodobých pravidel se mohou dohadovat, zda by ho neměl správně oloupat od stopky.

Na jevišti zůstává nepořádek, který za sebou každý z nás zanechá. Končí hudba i lidský život: člověk je smrtelný, pravidla živá.