Finský dirigent Inkinen do Česka dovezl krvavý epos, Sibelius ho přepisoval do konce života

Otroctví, válka, incest, sebevražda − témata chorální symfonie skladatele Jeana Sibelia zvané Kullervo není snadné strávit. Dokonce i finský šéfdirigent českého orchestru FOK Pietari Inkinen, který symfonii dnes a zítra uvede ve Smetanově síni Obecního domu, přiznává, že jde o dílo "víc než tragické, přímo brutální", jak říká.

Kullervo ovšem v Česku dosud nikdy nezaznělo, což je první důvod, proč se na něj vypravit. Zadruhé do jeho uvedení Inkinen angažoval špičkové interprety: finského barytonistu Jormu Kalerva Hynninena a sopranistku Johannu Rusanenovou, nemluvě o Helsinském polytechnickém sboru, který se přidá ke Kühnovu smíšenému sboru.

Libreto vychází z finského národního eposu Kalevala, který ani 182 let po vydání neztrácí národovecký zápal. "Při letošních oslavách 100. výročí finské nezávislosti cítíme napětí a obavy z našeho obřího souseda na východě," říká Inkinen v narážce na Rusko. Také proto mu přišlo patřičné zinscenovat Kullervo v Praze.

Epos Kalevala překypuje postavami odsouzenými k bídnému konci, jaký čeká také Kullerva. V dětství je hrdina zneužíván, později prodán do otroctví, v dospělosti nic netuše svede vlastní sestru. Když se dozví pravdu, sestra spáchá sebevraždu a Kullervo po válečném tažení udělá totéž.

Látka je to pestrá jako z opery Richarda Wagnera, jemuž se ostatně autor díla Sibelius snažil přiblížit. Z původních sedmi vět však stihl napsat jen pět, než skladbu v dubnu 1892 poprvé uvedl.

Desítky let se pak hrála jen výjimečně − také kvůli absenci partitury, kterou Sibelius odmítal publikovat až do své smrti roku 1957, neboť ji stále upravoval. První nahrávka pochází ze 70. let, kritické vydání partitury se objevilo teprve před pár lety a díky němu teď dirigenti jako Inkinen mohou Kullervo uvádět ve světě.

"Přesto partitura není dokončená. Některé pasáže jsou psané trochu nahrubo a člověk musí sám rozhodnout, jak je interpretovat," poznamenává Inkinen.

Další zvláštností je, že v symfonii účinkuje jen mužský sbor. "Údajně si Sibelius myslel, že ženy by takový text odmítly zpívat," říká Inkinen, byť upozorňuje, že historka nemusí být pravdivá.

Hudba je povětšinou intenzivní, byť i Kullervo má veselejší, hravější pasáže − třeba když hrdina na svém oři vyráží do bitvy.

Kvůli rozsahu díla, neortodoxní struktuře a obrovské ambici jej Inkinen přirovnává k Mahlerovým symfoniím. V poslední větě, kde sbor vyzpívává Kullervovu krvavou smrt, prý dirigent myslí nikoliv na tragické vyústění příběhu, nýbrž na nenaplněný potenciál skladby. "Jen si tak představuji, jakou mohlo být Kullervo velkolepou operou," poznamenává.

Pietari Inkinen již Kullervo uvedl v Mnichově, Berlíně a na německém festivalu Ludwigsburg. Vždy se stejným výsledkem. "Lidé odcházejí ze sálu a poulí oči, nechtějí uvěřit, co zažili," poznamenává. "Zvlášť slyšet Kullervo naživo poprvé v člověku zanechá nesmazatelnou stopu," slibuje.