Mrazení přichází z Netflixu. Režisér Fincher v seriálu Mindhunter nahlíží do myslí sériových vrahů

Koncem 70. let se agenti americké FBI střetli s dosud neznámými protivníky. Tehdy se jim však ještě neříkalo sérioví vrazi. To je až jeden z výsledků práce členů speciální vědecké jednotky zkoumající chování těchto zločinců, jejíž vznik a počínání sleduje nový seriál Mindhunter. Nyní ho nabízí k vidění internetová videotéka Netflix.

Mladý ambiciózní agent Holden Ford a jeho starší kolega Bill Tench − inspirovaní skutečnými postavami − však nemusí čelit jen lidským zrůdám, za nimiž zůstala zohavená těla obětí. Čelí též jiné věci, které se dosud FBI štítila: psychologii. Náhle se jejich partnery v boji proti zločinu stávají třeba zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud či sociolog Émile Durkheim − tedy přesněji vědecké teorie těchto osobností.

Producent a režisér David Fincher se tak vrací ke svému oblíbenému tématu: vhledu do hlav zločinců a jejich vyšetřovatelů. Od snímku Sedm přes thriller Zodiac až po krimi Muži, kteří nenávidí ženy se jeho dílem prolíná téma zla, které rozkládá mysl hrdinů i padouchů rovnou měrou.

V seriálu Mindhunter opět dominuje Fincherův precizní, chladný styl. Z toho chladu dialogů o povaze zla a odtažitých nevlídných domácností, které hrdinové obývají, ale čas od času vyhřezne cosi děsivého. Jako když v úvodní znělce do převažujících záběrů na magnetofony občas krátce problikne krvavý fotografický důkaz z policejních archivů.

Seriálový příběh zprvu sleduje dva agenty, kteří jezdí radit policistům napříč různými americkými státy, jak se mají vypořádat s těmi nejhoršími zločinci. Zapálený agent Ford zde se svými vědeckými teoriemi moc nepochodí: každý policista dává místo Freuda a vzletných starozákonních metafor přednost kvéru, který mu visí u boku.

Pak ale agenti začnou navštěvovat za mřížemi odsouzené vrahy, aby na základě rozhovorů s nimi propracovali metodu profilování jejich nátury, a následně ji úspěšně aplikují v praxi.

Náhle se projeví, jak chytře i napínavě je seriál Mindhunter vyprávěn. Slovní přestřelky se známými perverzními vrahy − jako Edmund Kemper, který svým obětem odsekával hlavy a pak provozoval sex s oddělenými těly − neukazují démonické zvrhlíky v duchu snímku Mlčení jehňátek.

V Mindhunterovi se naopak tyto debaty stávají takřka spikleneckými. Kemper je obří muž, nicméně hovoří klidným hlasem a ve tváři má výraz lenochoda. Agent Ford, hnán vášní vyšetřovatele, která se pozvolna mění v posedlost, s ním i dalšími zločinci vede zaujatější hovor než s vlastní přítelkyní.

Mindhunter je seriál o vztahu řádu a chaosu, ale tak jako spousta Fincherových děl nedává uklidňující odpověď, že řád zvítězí. Ford si nejprve získává respekt uvnitř FBI i uznání lokálních policistů, kterým občas dvojice agentů pomocí nových, veřejně zatím neznámých metod pomůže vyřešit případy sexuálně motivovaných vražd. Ale sám začíná vykazovat znaky mužů, které tlak událostí v osobním životě přiměl konat hrůzné věci.

Seriál Mindhunter skvěle funguje, když ukazuje prázdnotu bytů, které připomínají spíš kanceláře. Nebo když hrdinové debatují v práci − ať už kolegiálně mezi sebou, nebo s vrahy, které zkoumají.

Tady se zprvu chladné vědecké teorie mění v myšlenkové viry, které se zakusují do hlav agentů, zločinců i diváků. Naopak osobní rodinné promluvy občas působí strojeně.

Přesto je fascinující sledovat, kterak se osudy monster vpisují do životů protagonistů. Jediný nenápadný moment − když agent Tench odchází z domu a jeho šestiletý syn se s ním odmítá navzdory pokynu matky rozloučit − umí znázornit obří porci smutku.

There’s no procedural rule book for how to talk to serial killers.
MINDHUNTER. Now streaming. pic.twitter.com/PJcjNT5C5T

— MINDHUNTER (@MINDHUNTER_) 13. října 2017

Midhunter nevypráví jen o výzkumu, proč se někteří muži rozhodnou opakovaně znásilňovat, vraždit či zohavovat ženy.

Vypovídá rovněž o smutných mužích, kteří neumí komunikovat se svými nejbližšími. Není střetem dobra se zlem či řádu s chaosem, ale sugestivním svědectvím, že každý člověk v sobě skrývá obojí.